Jeep expedice Bosna a Černá hora – část druhá

Jeep expedice Bosna a Černá hora – 2.část

srpen 2018

VALÍME TO ZPĚT!!!
Jen 26 hodin nám stačilo na to abychom připravili druhého Jeepa, zminimalizovali všechny věci a vyrazili zas směr Bosna (BiH).

Týnka s Honzou a Jarda a Dančou měli skvělý nocleh na farmě mezi kravičkami a se zvonečky.
Tom zůstal u moře v Černé hoře.
My vstávali ve 2,15 hodin abychom už ve 4,20 odjížděli. Plán, že vyjedeme ještě dřív, nevyšel!
Cesta ubíhala dobře, jen asi od 70 km dálnice D1 lilo jako z konve!
A přestalo až v Maďarsku někde u odbočky na Balaton.
Byli jsme po všech těch peripetiích a nedostatku spánku už na hranicích se Slovenskem úplně gumový a nepomohla ani snídaně v trávě ( no spíš oběd) s pořádným kafem!

Po takovém časovém maratonu jsme pochopitelně až do BiH nebyli schopni dojet.
Proto jsme se rozhodli, že nemá cenu to nějak hrotit. Kemp Suza Baranje nedaleko Osijeka byla ta nejlepší volba. Krásný malý kemp, který nás doslova uchvátil svou čistotou sociálek a také tím, že v otevřené velké lednici si můžete vzít na co máte zrovna chuť ( pivo, limo, víno..) a peníze hodit do připravené kasičky.
A ten klid! Byli jsme tu totiž sami!

Už po cestě se ozvala naše Jeep banda, že další Jeep má technické problémy! Jarda řešil tekoucí vodní pumpu!
Bohužel se závadu nepodařilo odstranit a Jarda s Dančou se rozhodli pro cestu zpět do Čech.
Dokud je jejich Jeep ještě pojízdný!
No a Tomáš se rozhodl, že pojede s nimi.
Nějak nám ta expedice nebyla souzená, nebo co a bohužel jsme se v té sestavě jako na úplném začátku už nesešli.
Nicméně my jsme byli už tady a hodlali jsme si ten zbytek užít!
V noci mě v kempu vzbudili divné zvuky!
V první chvíli jsem si myslela, že nám někdo vykrádá auto! Srdce se mi rozbušilo, že jsem myslela, že budu mít infarkt!
Naštěstí se ukázalo, že do prázdného kempu přijeli další cestovatelé s karavanem!
Asi okolo 1 hodiny se přes nás přehnala bouřka a tak jsme ráno balili stan mokrý!
Jen co jsme vjeli do Bosny tak začalo lejt a lilo skoro až do Sarajeva!

S Honzou a Týnkou jsme se sešli v městečku Jablanica, které se nachází na řece Neretvě u jezera Jablanica.

První co bylo, že jsme zapadli do jedné krásné restaurace a pořádně si nacpali břicha, ochutnali Bosenskou kávu a povyprávěli si zážitky uplynulých dnů. A že jich bylo! Teprve potom jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

V roce 1943 zde v Jablanici skupinka partyzánů pod vedením Josipa Broze Tita zvítězila v bitvě na Neretvě. Pozůstatkem antifašistického odboje je železniční most, který byl partyzány vyhozen do povětří. A který tu spolu s vlakem zůstal jako připomínka této významné události.

Nedaleko se nachází válečné muzeum, které jsme také navštívili. V muzeu nás doslova překvapila expozice místního typického obydlí ze 70 let minulého století. Asi to beru jako holka z města…….ale ten rozdíl mezi Československým obydlím té doby a obydlím zde, byl tedy propastný.

Ten den jsme ještě stihli navštívit Mostar. Kdo jezdíte do Chorvatska jistě víte, že je to oblíbené místo výletu z chorvatského pobřeží.
I my jsme zde v roce 2010 byli.

Tentokrát nás tu však čekal šok. Tolik lidí jsme nečekali.
Místní pochopitelně chtějí na turistech vydělat a tak za parkování chtějí nehorázné sumy. Stará část města okolo legendárního mostu je samý krámek s cetkami a po samotném mostě se nedá projít. Tolik je tam tlačících se lidí. Omladina se snaží přivydělat si skákánim z mostu a také krádežemi. Nebýt mé pozornosti Týnce by vykradli batoh, který měla na zádech.
Nás osobně Mostar vůbec nezaujal. Ani teď, ani tehdy a to tam bylo podstatně méně lidí.
Samozřejmě staré město v okolí mostu je krásné, ale zbytek města je šedivý, rozbitý a nehezký.

Další zastávka Vodopády Kravica
Nacházejí se na ponorné řece Trebižat nedaleko Mostaru.
Jsou 120 m široké a 27 m vysoké.
My tam bohužel dorazili až večer a nestihli si prohlédnou všechno. Ale to co jsme viděli byla úchvatná podívaná.
A tak alespoň máme důvod se sem vrátit.

A protože zase začalo pršet říkali jsme si, že u moře bude líp!
Přejezd hor za deště a v noci, musím říct, že nic moc!
K moři do Chorvatska jsme dojeli okolo 23 hodiny.
A pršelo!
Rychle jsme postavili stany a bouřka se přihnala vzápětí!
Když jsem usínala říkala jsem si: Ty tam nahoře, MĚ NENASEREŠ!!!

Zřejmě ten nahoře zjistil, že se jen tak nenechám vyvést z míry a tak ráno krásně svítilo sluníčko!
U moře bylo krásně a koupačka byla jasná volba. Měli jsme pak sice trochu kalup, protože pokud jsme nechtěli platit další den ubytování museli jsme kemp opustit do 12 hodin.

A to kluci ještě startovali Honzovo auto přes kabely. Protože Honza večer zapomněl vypnout napájení lednice.

Chtěli jsme se najíst u pobřeží, ale klukům se to tam zdálo nějaké drahé a tak jsme vyjeli na další cestu, s tím, že se najíme někde cestou. Což jak se ukázalo byl blbý nápad.
Měli jsme namířeno zpět do Bosny.
Honzova navigace zase měla offroad náladu a protáhla nás místními silničkami vedoucími přes tři pohoří!
A to byla pecka!
Ty výhledy!

A nejvyšší vrchol pohoří Biokovo Sveti Jure nám celou dobu dělal společnost!
Přechod přes hranice byl tentokrát úplně v pohodě. Na chorvatské straně nechtěli vidět nic a na bosenské nám popřáli šťastnou cestu a celník na nás i spiklenecky mrkal!
Bylo už pozdě odpoledne když jsme hledali v městečku Posušje restauraci.
Jen mraky kaváren, ale restauraci jsme nebyli schopni najít!
Nakonec Týnka zastavila nějaké místní ženy a bylo vyhráno!
Velmi ochotně nám poradili!
Takže oběd byl už vlastně večeře, s ochutnávkou místních specialit. Restauraci Antik pizzeria můžeme doporučit!

A pak už nás čekalo Jezero Blidinje. K jezeru se dá dojet dvěma způsoby. Buď normálně po silnici a nebo po kamenité cestě mezi horami. My si pochopitelně vybrali tu kamenitou. V jednom údolí byla farma a okolo po kopcích bylo stovky oveček. Taková romantická idylka.
Vrcholky některých kopců byli schovány pod těžkými šedivými mraky.

K jezeru jsme dojeli okolo 18,30 a hrozně foukalo, takže spaní u jezera nepřicházelo v úvahu!
Naštěstí Honza byl připraven a věděl kde zakempit! Kousek nad jezerem je taková malá osada s pár domky a u toho kostelík. A u kostelíku lesík. Když vstoupíte mezi stromy objevíte travnatou mítinku, kde vůbec nefouká a ve stanech se tu dá báječně nocovat.
Závětří v lesíku bylo úžasné!
Byla sice trochu zima cca 12 stupňů, ale i přes to jsme konečně večer trochu poseděli, 
popili a popovídali!

Ráno průzkum jezera Blidinje! Jezero samo o sobě je nádherné a dá se v něm i koupat.
Jen počítejte s tím, že je sakra studené.
Je to největší ledovcové jezero v BiH, ležící v pohoří Cvrsnica.
Nad jezerem se tyčí nejvyšší hora tohoto pohoří Pločno (2228 m.n.m.)
Kam jsme měli namířeno i my.

U jezera pořád hrozně foukalo a tak jsme jen nafotili pár fotek a vydali se na nejvíc ,,hustou“ cestu.
Výjezd na vrchol Pločno.
Prý obtížnost SG 4, ale my bychom řekli, že rozhodně vyšší!
Cesta samí kámen, šnečí rychlost a posádky v autech při každé nerovnosti nadskakovali na svých sedadlech.
Focení za jízdy nepřicházelo v úvahu.
Ale přesto jsme si to náramně užívali!
Ta krajina a výhledy byli parádní.

Tedy až na Týnku!
Ono brát těhotnou přítelkyni do takového terénu, je prostě hazard!
Takže vrchol jsme nezdolali! Skončili jsme v 1886 m.n.m.
Cestou dolů jsme hodně zastavovali, fotili a některé úseky jsme šli s Týnkou i pěšky.
A kochali se tou krásou!

Potkali jsme zde české motorkáře, kteří také chtěli zdolat vrchol.
Prohodili jsme s nimi pár slov a popřáli si vzájemně šťastnou cestu.
Doufáme, že byli úspěšnější a vrchol zdolali!

Každopádně offroadu jsme si užili až až a Wrangler všechno zvládal v pohodě!
A za sebe musím říct, že jízda tímhle autem je úplně jiný level! Pozitivní!
Oběd na doplnění energie byl potřeba!
Byli jsme tak vyklepaní a unavení, že se Zdeňkovi na benzínce klepali ruce!
Hned u Jezera Blidinje je krásná a jediná restaurace Hajducke Vrleti Blidinje
a za příjemné ceny jsme si zde pochutnali na místních specialitách.

No a hlavně tu byla wifi……
Samozřejmě, že jsme si koupili hned na začátku expedice v Bosně simku s daty,
ale byla jen na 7 dní.
Takže když jsme se vrátili zpět do Bosny už nefungovala.
Kluci ji sice v Jablanici nějak znova aktivovali……jenže fungovala jen do té doby než jsme z města odjeli.
Takže jsme se pak v každé restauraci přihlašovali na jejich wifi a rychle dopisovali a
odesílali příspěvky na facebook.

Další zastávka byl hřbitov z roku 1334 – Nekropola Dugo Polje, který se rozkládá
na ploše 90×36 m a skládá se ze 150 náhrobků.
Ty jsou vytesány z vápence a vyzdobeny různými motivy.

A abychom nehledali místo na přespání za tmy, vydali jsme se na další cestu.
Chtěli jsme se co nejvíc přiblížit k městečku Mlinišťa.
Cestou jsme se zastavili u nějakého památníku padlím Chorvatům.

Potřebovala jsem tam jít na wc, ale do nedalekého lesíku se mi moc nechtělo.
Tak jsem si ulevila skryta za auto. No a když jsme pak sjeli na silnici pod památník byli všude cedulky pozor miny!

Takže když jsme pak hledali kde zakempíme,byla jsem mírně řečeno hysterická a za žádnou cenu jsem nechtěla kempit na nějaké pláni a nebo v lese!
Naštěstí jsme našli krásné místo.
Vjeli jsme nějakému místnímu zemědělci na posekanou louku, kde miny nehrozili.

V noci byla zima a ráno hodně rosy!
Snídali jsme na sluníčku, abychom se zahřáli!

Naše první cesta vedla do vesničky Mlinišťa, kde měl být Titův vlak!
Mysleli jsme si, že to bude vlak zakonzervovaný, krásný, opečovávaný!
To co jsme našli nás hooodně překvapilo!
Jak jsem zjistila, byl to partyzánský vlak, ve kterém jezdil i Tito.
Kdybychom chtěli vidět jeho vlak z dob prezidentování, Plavi voz – Modrý vlak
museli bychom jinam. To je totiž ten krásný a opečovávaný kus historie.
Tento partyzánský zřejmě nikoho nezajímá, tedy krom turistů, a tak tu vesele rezivý a
zarůstá vegetací.

Další cesta vedla okolo závrtů, vytvořených krasovou činností, k jezeru Šator!
Tady jsme moc jsme litovali, že nemáme dron…..to by byli fotky.

Cesta byla šotolinová a dlouhá!
Ale stálo to za to!

Šatorské jezero je schované pod nejvyšším vrcholem horského masivu Šator a je nádherné!
Krásná čistá voda a tyčící se hory nad nim!
Prostě wauuuu!!!!!
Jezero je ledovcového původu a leží v nadmořské výšce 1488 m.n.m.

U jezera byla relativně nová budova, hotel s restaurací. Bohužel zavřená!
A tak jsme alespoň na dveřích hotelu zanechali naši stopu, mezi ostatními cestovateli!
Naši nálepku!

Po obědě v městě Drvar jsme pokračovali do Národního parku Una.

Naštěstí po silnici!
Protože už jsme zas byli pěkně ,,naklepaný”
Cestou jsme přijeli k rozbořenému mostu na kterém byl postavený další most.
A ten tedy ve mě vůbec nebudil důvěru!
Odmítla jsem přes něj jet, s tím, že ho přejdu!
Ale když kluci chtěli natočit na tom šíleném mostě video a přejížděli ho sem tam, nechala jsem se přemluvit a most v autě přejela!

A abychom nekempili za tmy hledali jsme kde bychom přespali.
Honza nejdříve objevil moc hezké místo, u turistického odpočívadla. Okolo skály a říčka Una!
Jenže to bylo hned u cesty a navíc skoro žádná travnatá plocha. Samí kámen!
Takže se odhlasovalo, že je to tam sice moc krásný, ale spát zde nebudeme!
Tak jsme se podél říčky alespoň prošli!
A našli jsme další šílenej most!
Honza říkal, že po něm normálně jezdí offroadáci, ale já se na něj bála i jen šlápnout!

Nakonec jsme na přespání našli báječný kemp – Camping Lav u městečka Kulen Vakuf.
Za báječnou cenu 10 euro za 2 osoby, stan a auto / noc.

Tentokrát jsme se probudili do mlhy!
Ale zase bylo docela teplo!
Stany jsme stejně zase balili mokrý!
Než jsme vyrazili na další cestu, prošli jsme se po kempu, protože se nám moc líbil!

Jízda Národním parkem Una k vodopádům Štrbački Buk byla pohodová! Stánek s místními dobrotami, bylo milé zpestření!

A hned za stánkem jsme narazili na stavení z českou vlajkou, o kterém nám říkali motorkáři, které jsme potkali při sjezdu z vrcholu Pločno.
Žije tam místňák, který má rád Čechy!
A taky jak jsme projížděli okolo, pán i se svou paní mávali jak o život!

Vodopády Štrbačky Buk jsou nádherný! Pokud budete v BiH rozhodně je nesmíte vynechat. Nacházejí se na řece Uně, na hranici mezi Chorvatskem a BiH.
Přijeli jsme vcelku brzy, takže tam skoro nikdo nebyl!
Což bylo super!
Vyhnuli jsme se tlačenicím s turisty!

Od vodopádů jsme měli namířeno přes město Bihać dále do Chorvatska a pomalu se začít přibližovat k domovu!

Ve městě Ripač v muslimské restauraci Solenica jsme si dali oběd.
Čevapi a plieskavicu!
Po kolikátý už?
No halt národní jídlo!

Při průjezdu Bihaćem jsme narazili na další cestovatele ze Slovenska, se kterými se Honza s Týnkou znali. Martin, Zuzka a jejich synek. https://www.facebook.com/bronconamiestohotela/
Moc sympatičtí lidé!

Jeli s námi na další naší zastávku, což už bylo v Chorvatsku, letiště Željava!
V dobách Jugoslávie vojenské letiště, které za války v roce 1992 poškodili výbušninami.
Dnes nefunkční, zarostlé a zaminované!
Přistávací plochy už podléhají přírodě! Hned u bran letiště, které občas kontrolují policisté, je velké letadlo DC- 47B Dakota,které už je značně poničené a rozebrané od nenechavců. Jeli jsme se ještě podívat na podzemní hangáry v hoře Gola Pleševica. Svého času to bylo velmi moderní vojenské letiště, jehož vybudování stálo 4 miliardy. https://www.valka.cz/Bihac-Zeljava-letiste-a-Gola-Pljesevica-t84464

Po prohlídce letiště, Zuzka s Martinem nabrali směr Bosna a my zamířili k domovu. Cestou jsme projížděli městem Karlovac a kluci tam zahlédli ze silnice Památník války s tanky, stíhačkou a další vojenskou technikou.
Takže bylo jasné, že i tam zastavíme!

Týnka hledala přes Airbnb ubytování v Záhřebu, ale bohužel se nezadařilo, a tak jsme se dohodli, že bude hledat ubytování po trase k domovu. Klidně až k Balatonu! No a to nakonec klaplo! Na ubytování jsme dorazili hodně pozdě v noci!
Dost unavení!
Ale ani to kluky neodradilo dát si ,,veselé kalíšky”.
No alespoň se jim lépe usínalo.
Ubytování v baráčku nebylo žádný luxus (zažili jsme už o mooooc lepší), ale na přespání to stačilo.
Jak poznamenala Týnka, hlavně že teď nebudeme rozbalovat stan.

Poslední den. Spalo se nám dobře.
I navzdory červotoči, který se celou noc pilně činil. My ho v našem pokoji neslyšeli, ale Honza kvůli němu celou noc nespal!
Zahrádka byla zarostlá, ale mě přišla romantická!
A snídaně…….jak ta tam chutnala!

Na cestě domů jsme se ještě zastavili u Balatonu.
Užít si zřejmě poslední koupání tohoto léta.

No a pak už cesta domů!
Zase jsme hledali benzínku s LPG.
V Maďarsku jich je žalostně málo!
V městečku Nyùl jsme narazili na úžasnou restauraci Platán.
Okolí i samotná restaurace měla skvělou atmosféru!
A to jídlo! Maďaři prostě umí!

Najetím na dálnici už cesta ubíhala rychle! S Týnkou jsme si v autech zřídili spisovatelský koutek…..psali jsme a dopisovali příspěvky. Nikde nebyli žádné kolony ani nějaký kolaps, takže domů jsme dorazili okolo 20 hodiny.

Závěrem ještě moje postřehy z cesty!
Věkové rozpětí v naší expedici byl 19 – 50 let.
(můžete hádat kdo byl nejmladší a kdo nejstarší)
Vypadalo to, jak když děti a vnoučata vyvezou babičku s dědou na výlet!
Ale i přes to musím říct, že jsme si sedli!
Tak jako tady jsem se už nenasmála několik let!
Zdeněk s Tomášem si ve vtípkách nahrávali a když se do toho vložil Jarda nebo Honza stálo to za to!
A když jen tak mimochodem něco prohodila jinak mlčící Danča, všechny nás svou hláškou rozsekala!
Říká se, že smích prodlužuje život – tak já jsem si ho za ty společné čtyři dny prodloužila nejmíň o dalších 50 let!!!
Musím říct, že se mi tahle země dostala pod kůži!
Ač země převážně muslimská, (V celostátním měřítku je muslimů (Bosňáků) asi 45%, pravoslavných křesťanů (tj. Srbů) asi 35%, katolíků (tj. Chorvatů) asi 15%.) cítila jsem se v ní dobře!
Lidé k nám byli přátelští, a když jsme potřebovali, snažili se pomoct!
Dočetla jsem se, že Sarajevo je z 80% muslimské.
Proto taková spousta mešit a minaretů! A zahalených žen!
A jediné co bylo v tomto městě (ale i jinde v Bosně) obtěžující, byly právě v 5 hodin ráno vyřvávající minarety s modlitbou!
Holt jiný kraj, jiný ……!
Je tedy víc než pravděpodobné, že lidé s kterými jsme se v Sarajevu setkali byli muslimové!
A byli to lidé jako my, vydělávající si na živobytí, se svými starostmi i radostmi!
Ne nechci tady nějak zabředat do jakékoliv debaty o náboženství!
Chci jen říct, že všechno je o lidech! A jakékoliv náboženství ve fanatické formě je špatně! Ještě k Sarajevu – před cestou jsme byli upozorněni, že se zde hodně krade a je tedy nežádoucí nechávat auta někde bez dozoru!
Honza tedy vybíral ubytování přes Airbnb, aby toto co nejvíce eliminoval!
První ubytování, naplánované ještě v Čechách, bylo v diplomatické čtvrti. Kamery, hlídky policie!
Ale druhé ubytování, neplánované, bylo hodně blízko centra a v sousedství různá individua!
Navíc naše nepojízdné auto stálo, naložené věcmi, tři dny na ulici!
A přesto žádné z aut nebylo vykradeno nebo nějak poškozeno!
Možná štěstí!
Ale spíš bych se přikláněla k tomu, že se zde krade stejně jako jinde ve světě!?
V Bosně je stále zaminováno 1091 km2. ️
(Chorvatsko 596 km2)
Na stránkách ministerstva zahraničí jsem se dočetla toto:
Odminována jsou města a obývané části BiH, avšak horská turistika nese značné riziko, neboť ne všechny zaminované oblasti jsou řádně označeny. Návštěvníci by se při cestování měli držet asfaltových silnic a viditelně užívaných cest. Já osobně jsem z min měla velký respekt!
Dávat si na expediční trička mapy zemí, která ještě před nedávnem spolu válčila, nebyl dobrý nápad!
V Bosně nám nikdo nic neříkal, ale Černohorci s tím měli problém!

Před cestou bych typovala, že adepty na to kdo pojede domů na odtahovce, (kluci prominou) bude Honza s Tomášem!
Neboť ladili svá auta do poslední chvíle!
A myslím, že nikoho ani ve snu nenapadlo, že auta servisovaná a opečovávaná to prostě nedají!
Takže Honzovu Jeepu velké uznání!
Jako jediný dal celou expedici!
Ale abych se přiznala, vidím to teď i trochu jinak – my jsme tam v té Černé hoře prostě být neměli!
A také jsme prostě měli zkusit Wranglera!
Už nechtěl být jen tím víkendovým autem pro pobavení v Milovicích!
Je to sice pořád to nepohodlné auto, které skáče jako koza, bez klimatizace a s ručním řazením, ale jízdu v něm jsme si prostě užívali.
Bylo to takový punkový!
A tak se stal právoplatným a plnohodnotným členem naší automobilový rodiny!
Co se týká Commandera příčinou toho všeho byla destrukce ventilového sedla! Domů se nám vrátil až 30.11.2018…..tak dlouho trvaly opravy.
Rozhodně doporučuji sjednat si cestovní pojištění s připojištěním asistence v případě dopravní nehody nebo poruchy vozidla!
My měli od Kooperativy s odtahem do 3000 km a opravdu se to vyplatilo!
Jen odtah zpět do Čech by stál min. 60000,-Kč.
Takže blahořečíme Honzovi, který s tímto nápadem přišel!
Je také dobré si před cestou (kamkoliv) zjistit, kdy mají státní svátky!
Nás zaskočili dva dny muslimských svátků, kdy měli otevřeno jen benzínky a sem tam nějaký malý krámek (majitel zřejmě nebyl muslim).
V Bosně se určitě hodí jak navigace, tak normální mapa.
My mapu neměli a tak jsme někdy měli zbytečně dlouhé přejezdy.
Na navigaci se špatně odhaduje celkový pohled na to kde se zrovna nacházíte!
Byli jsme sice za velké mastňáky, ale přenosné chemické WC ve sprchovacím stanu, jsme si nemohli vynachválit.
Při kempování nadivoko to byla velká mazárna!

Ubytování přes Airbnb bylo zase super!
Pak bych tady ještě vyzdvihla:
Hotel Delminium v Sarajevu, kde jsme čekali na odtahovku.Pracují v něm úžasní lidé, kteří nám svou ochotou a přístupem velmi zpříjemnili pobyt.

Myslím, že se expedice docela vydařila!
Na to, že byla naše první!
Přes všechny peripetie, jsme si to náramně užili!
Příroda je nádherná a to jsme toho spoustu neviděli!!!
Tahle země má turistům rozhodně co nabídnou!

Na konec ještě jednou poděkování všem, kdo nám pomohli nebo nabízeli pomoc, když nám umřelo auto! A také velké dík patří všem co jste nás sledovali, fandili nám a podpořili nás! Fakt si toho moc vážíme!

Video z naší cesty.

Dejte ODEBÍRAT a už vám žádné naše video neunikne.