Jeep expedice Rumunsko

Jeep expedice Rumunsko
červen – červenec 2019
Ať jste o Rumunsku slyšeli cokoliv negativního…………..všechno zapomeňte! Rumunsko už dávno není zemí žebrajících dětí a všudypřítomné bídy!
Projeli jsme ji letos v červnu (Jarda, Danča, Zdeněk a moje maličkost) v Jeepech od severu k jihu a řeknu vám, že je to země nádherná!

S milými a usměvavými lidmi, kteří se snaží udělat svou zemi pro turisty atraktivní. Tentokrát jsme většinou přespávali v kempech a jejich úroveň byla lepší než leckde u nás v Čechách. Většina lidí s kterými jsme přišli do styku mluvila anglicky, což pro mě bylo velké překvapení! Před cestou jsem přečetla o Rumunsku kde co a všude psali, že anglicky nikde nemluví a nebo jen velmi zřídka a málo. Takže v kempech, v restauracích, na pokladnách dokonce ve stáncích u cesty (prodávající sýr a místní klobásky, nebo med) se domluvíte……tedy za předpokladu, že i vy umíte anglicky! Musím říct, že lidé mi tu byli velmi sympatičtí! Nikde jsme se nesetkali s tím, že by nás někdo obtěžoval nebo nás napadal. Naopak se nám snažili pomoct. Auta jsme vlastně nikde moc o samotě nenechávali, přeci jen jsme v nich měli všechno, ale párkrát přeci jen zůstala osamocena (jednou dokonce ve velmi ošklivých garážích) a žádné vykradení nebo poškození se nekonalo! Psi k této zemi neodmyslitelně patří. Těch potulných je tu opravdu hodně, ale není třeba se jich bát. Většinou jsou plaší a bojí se. Jídlo si od nás z ruky vzali opravdu jen ti odvážní. Měli jsme co dělat, abychom si některé nevezli domů. Pastevečtí psi, to je jiná! Hlídají si svá stáda a mohou vás napadnout. Takže základní poučka zní: jakmile uvidíte jakékoliv stádo (většinou ovečky nebo kravky) vyhněte se jim, protože poblíž jsou psi a mohli by vám ublížit.

Co se týká Čechů tak jsme potkávali hlavně motorkáře a posádky Gumbalkánu. Mrzelo mě, že jsme třeba nepotkali jediného českého karavanistu! A tak jsem si dala za úkol, vás všechny tímto článkem zaujmout natolik, že o Rumunsku začnete přemýšlet jinak a dáte této krásné zemi šanci!
Jako pokaždé, když někam vyrážíme, potkají nás nepředvídatelné situace. A tak tomu bylo i tentokrát! Odjížděli jsme zrovna v den, kdy byli nejvyšší teploty a ukázalo se to jako chyba. Kamarádovi v Budapešti na křižovatce doslova explodoval chladič u Jeepa. Naštěstí šlo hned u křižovatky zaparkovat na chodníku a mohlo se řešit co dál. A tak jsme zcela neplánovaně objevili krásný kemp Camping Arena na okraji Budapešti. Kemp je otevřený celoročně a do centra je to pár minut tramvají nebo metrem. Po dni stráveném v kempu a nutných opravách jsme se zpožděním pokračovali v cestě. Samozřejmě původní itinerář padl hned na začátku a museli jsme ho přizpůsobit nastalé situaci!

První co nás v Rumunsku zaujalo, byli čápi. Jejich hnízda jsou doslova na každém sloupu. Dočetla jsem se, že čáp je ptákem přinášející všeobecné požehnání a štěstí. Tak tam toho štěstí mají obyvatelé opravdu hodně! 🙂

Dalším znamením, že jsme v Rumunsku, byla nepochopitelná změť drátů elektrického vedení. A to na každém sloupu! Říkala jsem si:,, tak tady si elektrikáři musí užívat! 🙂 🙂

A nakonec zvířata. Pro nás trochu nepředstavitelné, pro místní normální, když ráno pasáčci ženou svá stáda na pastvu po silnici. Zastavíte u krajnice a čekáte až okolo vás projdou ovečky, nebo prostředkem silnice kravky. Zvláštní a zároveň velmi romantická podívaná! Po silnicích jsme potkávali i spousty různých povozů, tažené většinou koňmi a vezoucí od sena počínaje až lidmi s hráběmi konče. Pasoucí se ovečky nebo kravky v těsné blízkosti silnic, bez uvázání a ohradníků, byla další zvláštnost této země.

Co se týká vesnic a měst jsou zde vidět velké kontrasty. Opravdu honosné a nové domy se zde střídají s chaloupkami, které už něco pamatují s komunistickými stavbami, které nejde přehlédnout. A těch kostelů…….Někde mají plechové střechy, vyleštěné tak, že vypadají jak stříbrné. Jinde kopule kostelů do zlata. Různých velikostí a barev. Zděné, dřevěné.

Ale ten nejkrásnější, který jsme viděli se nachází ve městě Sapanta na Veselém hřbitově. Je to pravoslavný kostel a je to hotová pastva pro oči. Stejně tak jako celý Veselý hřbitov. (Cimitirul Vesel) https://www.slideshare.net/wistariecz/rumunsko-veselyhrbitov-13202871 Takhle nějak bych si já představovala poslední spočinutí!

Ve městečku je ještě jeden kostel, který je celý ze dřeva a byl postaven zcela nedávno. Bohužel názvy kostelů jsem nikde nenašla.

Jsou zde také dvě poměrně velká parkoviště, restaurace, pochopitelně stánky s různým místním zbožím a hlavně bankomat. Ten je totiž tím nejlepším způsobem, jak přijít k jejich penězům – leu. Je dobré si u své banky zjistit poplatek za výběr v Rumunsku. Ta naše banka si účtovala 100,-Kč.
I tentokrát jsme hodně využívali knihu Offroad Guide Rumunsko. A to nejen pro jízdy terénem, ale i jako průvodce. V knize je spoustu zajímavých a užitečných rad a určitě ji pro cestu do Rumunska doporučuji! Za poplatek je také ke stažení zde: https://offroad-guide.com/kestazeni-rumunsko/
Hned první offroad vložku jsme si udělali nad městem Sapanta v horách při Ukrajinské hranici.

Ale to bychom ani nebyli my, aby se něco nedělo! Takže jsme se ztratili. A to jako dost brutálně! Jezdili jsme terénem, který snad už ani nemá stupeň obtížnosti.

Zrovna, když jsme zastavili u brodu a kluci spekulovali nad tím, jestli projet nebo ne, objevil se opravdu,,z čista jasna“ starý pán, zřejmě pasáček a posunky ukazoval, že tam tudy opravdu nééé! Auta bychom tam utopili po střechu! Vypadalo to jako by nám ho tam seslal Anděl strážný! Ukázal nám cestu a vypadalo to, že jsme z toho venku. Jenže zákon schválnosti zafungoval a o kus dál byl přes cestu spadlý strom! Takže všechno nanovo! A to už bylo okolo 22 hodiny! Zažili jste někdy v nějaké situaci pocit beznaděje? Já v této ano! A když už jsem začínala být mírně hysterická, kdy jezdíte ve tmě, hledáte cestu a místy ji i Jarda projížděl a tvořil, objeví se místo, které někde v podvědomí zůstalo a vy najednou víte….tady jsme už byli! Ten Anděl strážný s námi měl tedy fakt spoustu práce a trpělivosti! 🙂

Šťastně jsme se po půlnoci vrátili do městečka a v autech spali na parkovišti u nějakého penzionu! V tuhle chvíli jsme pochopili, proč nám náš kamarád, který už byl v Rumunsku několikrát, říkal, že si mapy tiskne. V horách pochopitelně není připojení k internetu a tak navigace jsou vám úplně k ničemu! Google maps fungovala akorát Jardovi, nám stávkovaly telefony. Waze totálně zklamal a to nejen v horách. Sigyc se občas chytil, ale také žádná sláva. Ještě jsme dostali doporučení na Navigátor, s kterým jsme neuměli pracovat a učili se to za pochodu. Takže do Rumunska doporučuji zajistit si několik navigací a naučit se s nimi pracovat!!! A nebo nejlepší asi fakt budou ty papírové mapy! 🙂

Ráno jsme všichni tak nějak fungovali na nouzový režim, takže dospat se a odpočinout si v kempu byl nejlepší nápad! Camping Noroc https://www.campingnoroc.com/ro/campingul-nostru/ První setkání s kempem v Rumunsku! A přivedl nás v úžas! Tohle jsme jako fakt nečekali! Krásný prostředí, moderní a čistý toalety, sprchy a také pračka k dispozici. Pro děti bazén a mini zoo. Dokonce tu byli připraveni i na karavanisty. Vylít chemické wc nebo odpadní vodu…žádný problém. Odpočinek v tomhle kempu jsme si opravdu užili.

Jenže jsme zase ztratili další den a tak itinerář už vzal za své úplně! A tak se improvizovalo! Což je možná někdy lepší.
Všichni jsme chtěli vidět Tajemný les, (Hoia Bacau) o kterém jsme četli děsivé články. https://enigmaplus.cz/tajemny-rumunsky-les-hoia-baciu- Takže jsme do lesa, který leží nedaleko města Kluž, jeli s obavami co nás tam čeká. Žádné story se, ale nekonalo. Krom toho, že se dalo autem vjet až do lesa, takže zas byla trochu offroad vložka, byl les prostě jen les. Žádné negativní energie jsem v něm necítila, ba právě naopak. Dokonce jsme zde našli krásné mraveniště a také pár hub. Troufám si tvrdit,že jsme v tom lese nebyli jediní kdo sbíral houby, protože parkoviště pod lesem bylo plné aut. Takže zprávy o tom, že ani místní sem nechodí, jsou dost lživé.

Ten den jsme ještě stihli navštívit Solné doly (Salina Turda) https://www.novinky.cz/cestovani/clanek/magicky-svet-pod-povrchem Ty se nedají jen tak popsat, to se prostě musí vidět! Výtahem nebo po schodišti se můžete dostat až úplně na dno dolu. 360 schodů. 20 pater. Je zde jezírko na kterém můžete plout na vypůjčených lodičkách. V hlavním velkém dómu si můžete zahrát stolní tenis, mini golf nebo se projet na ruském kole. A ač je tu hodně moc turistů, stojí tyhle doly za návštěvu.

Původně jsme se chtěli ubytovat v kempu Camp de oude Walnoot, který je asi 9 km od Salina Turda. Bohužel měli plně obsazeno, což byla velká škoda, protože byl moc krásný. Takže do tohoto kempu doporučuji raději rezervaci! A tak jsme hledali náhradní řešení. Volba padla na Camping Deni, který měl docela vysoké hodnocení. No zřejmě jsme moc nároční……Ani krásné prostředí nemohlo vykompenzovat nedostačující a nevyhovující toalety a sprchy. Tenhle kemp nás vůbec neuchvátil!

Město Brašov jsme spíš jen tak projeli, i když původně jsme se zde měli nechat vyvézt lanovkou na horu Tampa a v centru si prohlédnou Černý kostel (Biserica Neagra) s nejužší uličkou v Evropě(strada Sforii) Ale bohužel nás tlačil čas a tak jsme lanovku a nápis BRASOV na skále viděli jen z dálky. A tak nám muselo stačit, že jsme si v tomto městě užili kruhové objezdy! Které jsou hotové peklo.

Hrad Bran je opravdu moc krásný a rozhodně stojí za návštěvu. Je často spojován s hrabětem Drákulou. Ale je to jen legenda, která byla podporována i Ceausescovým režimem.

Ten opravdový hrad hraběte Drákuly stojí jinde…….a my k němu směřujeme! Ale než k němu dorazíme je potřeba někde na noc složit hlavu. Než jsme dojeli do dalšího kempu silnice se úžasně klikatila, stoupala a pak zase klesala, no a ta panoramata……..

Nejspíš proto se kemp, do kterého jsme dorazili, jmenoval Camping Panorama! Za mě nejkrásnější kemp! Dokázala bych tady hodiny sedět a koukat na tu uchvacující přírodu!

Navíc usínání za zvuku kravských zvonců, je prostě velká romantika.

A to ani nemluvím o tom, když ráno pod kempem hnali pasáčci stádo ovcí na pastvu! Výjezd do kempu je trochu víc do kopce, ale předpokládám, že i obytná auta to zvládnou v pohodě. Jen jsem tu nikde neviděla výlevky na odpadní vodu a chemické wc. Toalety a sprchy jsou krásný a čistý. Je zde k dispozici venkovní kuchyňka a lednice.

Konečně jsme k němu dorazili! Hrad Poenari …..ten praví a jediný hrad hraběte Drákuly. Dostat se k němu není jen tak ……musíte totiž zdolat 1480 schodů. Trénovala jsem na výstup už od jara a všichni jsme byli strašně moc natěšení. No ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno tak jak má! Hrad byl bohužel uzavřen! Zabydlela se tam medvědice s medvíďaty! Zklamání bylo veliké! Ale alespoň máme důvod se sem ještě někdy v budoucnu vrátit!!!

A tak jsme se vydali na další velké lákadlo Rumunska. Horská silnice Transfagarasan! Jeremy Clarkson z pořadu Top Gear o ní prohlásil, že je to nejkrásnější silnice na světě. A tím velkou měrou přispěl k propagaci téhle nádherný silnice. Takže motorek, aut a dokonce i karavanů (obytných aut) všech možných národností jsme tu potkávali hodně. Příjemnou součástí cesty se stalo mávání a hulákání ,,Ahoooooj“ pokaždé, když jsme se potkali s nějakými Čechy. Ať na motorkách nebo v autech.Po cestě jsme si ještě udělali malou offroad vložku okolo jezera Vidraru a pokochali se parádním vodopádem Cascada Capra.

Ve výšce okolo 2034 m.n.m. zastávka na povinné focení a pak už jen projet hodně špatně osvětleným tunelem a jsme tu!

Kdo má chuť může navštívit vodopád Cascada Balea, který jsme mi vynechali, protože ty davy turistů jsme opravdu nemuseli. Pohled z vrcholu na nejkrásnější silnici světa vám vezme dech. Je opravdu tak nádherná jak ji všichni popisují! Skvělé je, že zatím je tato silnice nezpoplatněna, takže pokud chcete můžete po ní jezdit jak dlouho se vám zlíbí. Cestu dolů jsme si užívali! Byla jsem neustále vykloněná z okénka auta a fotila jak o život.

Další kemp na naší expedici, který jsme navštívili byl Camping Salisteanca. Malý, útulný kemp kde myslely i na karavanisty. Čisté toalety a sprchy samozřejmostí. Už od začátku expedice jsme bojovali s naší matrací na které jsme spali ve stanu. Někde se udělala nějaká mikro dírka a každou noc ji Zdeněk musel dofukovat, protože jsme se pokaždé probudili na zemi. Naštěstí ji dofukoval fukadlem na baterky! Ale v tomto malém kempu, kde se v noci zvuk strašně rozléhal to znělo, jako když si v půl třetí ráno luxujeme ve stanu! 🙂

Ještě jedna horská silnice je v Rumunsku známá……nebo neznámá? Bývalý rumunský diktátor Nicolae Ceausesca na tuto silnici velmi žárlil a proto nechal vybudovat Transfagarasan. No holt si jako každý diktátor potřeboval dokázat svou velikost.Měla být ještě krásnější a lepší než …….Transalpina! Tu nechal postavit v roce 1935 král Karel II. Nejvýše položené místo 2145 m.n.m.  se nachází v horském průsmyku Urdele. Transalpina začíná v obci Ciocadia, vede přes město Novaci a končí ve městě Sebes. Po cestě jsme se ještě zastavili u jezera Lacul Oasa a pokochali se nádhernými lesy a krajinou okolo jezera. Jestliže jsem psala o Transfagarasan, že je nejkrásnější, tak za sebe to beru zpět!!! Transalpina je prostě top!!! Projet ji byla velká pecka! Klikatá silnice nahoru dolu, úžasná krajina a dech beroucí výhledy! Kluci měli zamotané ruce do volantu a brzdy dostávali pořádně zabrat!

I tady nesměla chybět offroad vložka. Výjezd na strmý kopec! Který se mi ale vůbec nelíbil! A jako bych tušila, že se něco bude dít, nechala jsem se vysadit. No a dobře jsem udělala. Zdeněk až na samém vrcholu ve zlomu ztratil trakci a zůstal stát ve vyjetých kolejích. Letělo mu hlavou sto a jedna myšlenka jak z toho ven a nepřevrátit se! Motorkáři, které jsme dole míjeli (Češi) měli vtipné poznámky typu …… a je v prdeli! Naštěstí ten můj chlap zachoval chladnou hlavu a dostal se z toho bez újmy. Ještě, že jsem s ním nejela…….můj hysterický křik by nejspíš slyšeli i motorkáři dole v údolí. 🙂

Z Transalpiny jsme nabrali směr Banát. S tím, že někde po cestě přespíme. V této části Rumunska je daleko méně kempů než na severu a tak jsme si říkali, že bychom se ve městě Targu Jiu ubytovali v nějakém hostelu nebo penzionu. Jenže smůla se nám lepila na paty! V tomto městě na jednom z kruhových objezdů do Jardy zezadu naboural nějaký namachrovaný blbeček v BMW. A hned na nás vyrukoval s tím, že za to můžeme my. Takže jsme skončili na policii. Jarda jim ukazoval záběry z palubní kamery, ale nebyli pro ně dostatečně přesvědčivé. Obhlíželi obě auta až nakonec naskákali do aut a odjeli. Říkali jsme si, tak to je skvělý, to tady skejsneme bůh ví jak dlouho. Vrátili se asi za 15 minut. Byli prohlédnout záběry z kamery a potvrdili Jardovu verzi. Chlápek dostal pokutu 120 euro a my mohli pokračovat dál. Poškození aut: BMW – kapota, maska, nárazník, světlo. JEEP – na první pohled nic. Na druhý pohled ohnutá výztuha pod nárazníkem….šli špatně zavírat zadní dveře. Byli jsme velmi příjemně překvapeni postupem policie. Nejen, že nevěřila místnímu, ale ještě byla ochotna vše si ověřit. Kéž by to takhle fungovalo všude a pokaždé!

Po tomto incidentu se nám v Targu Jiu vůbec nechtělo zůstávat a tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál. Co nejdál od tohoto města! Dojeli jsme až k Dunaji. Začalo se už smrákat a tak bylo potřeba najít místo na přespání. Několikrát jsme někam odbočili, v domnění, že tam bude to správné místo, ale než se to podařilo byla už poměrně tma.

První a poslední spaní na této expedici …na divoko! A první setkání s ,,divokou zvěří“! Místo pod lesem a u cesty nebylo na první pohled úplně ideální, ale spalo se nám dobře. Ráno nás probudilo projíždějící auto a hned na to sluníčko, které zasvítilo do stanů, takže v nich začínalo být pořádný vedro. Snídali jsme na cestě. 🙂  No komu se to poštěstí? 🙂 No a když už jsme se začali balit k odjezdu, tak se to stalo! V trávě to zašustilo a na cestě se objevilo…..,,divoké“ volně žijící zvíře……….želva! 🙂 Byli jsme z ní dost v šoku a mysleli jsme si, že ji tady někdo prostě zanechal. Už padali i návrhy, jak si ji dovést domů! Naštěstí jsme to neudělali! Teprve nedávno jsem totiž zjistila, že želva žlutohnědá, je tady doma a je chráněná úmluvou CITES – což je úmluva o mezinárodním obchodu a ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích roslin. Jinak také známá jako Washingtonská úmluva. Prostě delta Dunaje ukrývá takový krásný poklad, který jsme my, měli možnost spatřit!!!

Cesta do Banátu vede podél Dunaje, který je hranicí mezi Rumunskem a Srbskem. Takže navigace neustále vypadávala, protože chytala Srbský signál……pro nás tedy žádný signál!

Naštěstí jsme tak nějak tušili kudy jet…a ono se naštěstí není kde ztratit. Monumentální sochu vytesanou do skály – Decebalus Rex, jsme tedy nemohli minout a ani přehlédnout. Ač by se mohlo zdát, že socha je pěkně stará, není tomu tak. Skála je soukromým vlastnictvím jednoho rumunského podnikatele, který v roce 1993 skálu koupil a poté ji nechal kameníky a sochaři přetvořit v tuhle úchvatnou podívanou. Dokončena byla v roce 2004. Socha je vysoká 43 metrů a široká skoro 32 metrů….takže opravdu žádný drobeček! Její velikost a krása nám doslova vyrazili dech!

Od sochy Decebaluse do Svaté Heleny je to ještě pěkný kus cesty. Silnice celou dobu kopíruje tok Dunaje a tak je na co koukat. Nejen na krásné přírodní scenérie, ale také na lidi kempující v karavanech, ve stanech a v různých přístřešcích podél řeky a hnedka u silnice. Někteří rybařili, jiní jen tak odpočívali. Prostě taková idylka začínajícího léta.

V malém městečku Coronini, které vypadá tak trochu jako přímořské letovisko, jsme se konečně začali vzdalovat od Dunaje, abychom zanedlouho vjeli do Svaté Heleny (Sfanta Elena). Měla jsem o této české vesnici hodně načteno a tak jsem byla plna očekávání! Ano, opravdu se tu všude mluví česky! Ano, opravdu je tu plno motorkářů, plno jezdců na čtyřkolkách a jiných turistů.

My tu ještě navíc potkávali posádky Gumbálkánu.

A ano, místní krámek s hospůdkou dohromady je opravdu takový, jaký jsem si představovala. Jako by jste se přenesli v čase do nějakého vesnického krámku tady u nás v Čechách, tak 60.-70. letech. (snad si to někdo z Vás pamatuje)

Navíc majitel krámku se jmenuje stejně jako já za svobodna. Takže hledání společných kořenů bylo jasným cílem! Ty se bohužel nepotvrdili, ale ani nevyvrátili! Takže kdo ví!??? Každopádně pan majitel je velký sympaťák a šprýmař……..takže nějakou podobnost bych tam určitě viděla! (-:

Na zahrádce u hospůdky jsme si dali pivo, chvíli poseděli, poklábosili s ostatními turisty a prohlédli si nejznámější budovy vesnice. (škola, kostely…)

Tlačil nás čas…..po bouračce jsme se domluvili, že Banát bohužel jen tak projedeme a raději zamíříme k domovu. Jarda se bál, aby auto nebylo poškozeno ještě víc než bylo patrné a my to chápali a akceptovali. Offroad a vůbec celý Banát si holt necháme zase na jindy!
http://www.banat.cz/ Podpořit obyvatele Banátu, v českých vesnicích, můžete tím, že se k nim přijedete podívat, ubytujete se u nich a nakoupíte jejich produkty.

Oběd jsme si dali na parkovišti u Lidlu v městě Moldova Veche. Kde jsme měli milou společnost v podobě roztomilých potulných psů.No a pak už jsme nabrali směr Maďarsko.

Temešvárem jsme jen projeli a v páteční odpolední špičce to vypadalo jako u nás. Samé kolony!

Hranice s Maďarskem jsme přejeli pár kilometrů před Segedínem a tím se nadobro rozloučili s touhle nádhernou zemí.
Na přenocování v Maďarsku jsem vybrala kemp nedaleko dálnice, bychom si co nejméně zajeli. Už název nás měl varovat…..!Camping Chy–Kara Farm. Takže všude plno zvířátek. Což nám pochopitelně nevadilo. Horší to bylo, když nám majitelka ukazovala zázemí kempu. Suché WC a sprcha venkovní. Danča poznamenala: ha ha jako vtip dobrý a teď nám ukáže ty normální sprchy? Bohužel se tak nestalo! Ale protože nejsme žádná ořezávátka v kempu jsme zůstali a nakonec i sprchu použili. Ale jinak to byl kemp moc krásný, a pokud by jste hledali nevšední a hodně přírodní kemp, můžu ho jen doporučit.

Poslední údaje k expedici: Najeli jsme cca 3300 km.
Nafotila jsem 1489 fotek – z toho asi 30 ve formátu, který jsem chtěla. Takže zbytek se musel sáhodlouze přeformátovávat. No holt kdo umí………! Fotila jsem všechno a všechny. Až jsem dostala zákaz fotit při jídle a při spaní! (-:

Ochutnali jsme i rumunská jídla. Luxusní fazolovou polévku. Mititei (mici) – což jsou grilované válečky z mletého masa, takové čevabčiči.

Mamaliga – kukuřičná kaše. Tu jsme jednou měli s omáčkou, která připomínala naše kuře na paprice.

Podruhé jsem si ji dala posypanou brynzou a zakysanou smetanou. To byla velká dobrota! No a pochopitelně piva. Ty ochutnával hlavně Zdeněk!
A co říct závěrem? Rumunsko nás bavilo!!!!!! Má turistům rozhodně co nabídnout! No a protože jsme toho spoustu z téhle nádherný země ještě neviděli, určitě se sem míníme vrátit!