13.1. – 20.1 2018
Říká se, že náhodné a neplánované akce jsou vždycky ty nejlepší. No a o téhle zimní Jeep expedici to platilo stoprocentně.
Honzu s Týnkou jsem vůbec neznala. Poprvé jsme se viděli pár týdnů před odjezdem. Netušili jsme trasu a cíl cesty. No i když Honza jako organizátor jistě nějakou představu měl. Netušili jsme co nás čeká, ani kde budeme nocovat. Byla tu jen touha vypadnout ze zajetých kolejí, podívat se do zemí kde ještě nedávno ,,dnes znamenalo zítra” a pořádně protáhnout ty naše Jeepy. I když musím tedy říct, že já v té době ještě ani zdaleka neholdovala nějakému offroadu.
Polsko
První přejezdový den jsme si trochu zpestřili malou offroad vložkou. Já z toho vůbec nebyla nadšená a šílela jsem strachy. Ale kluky jsem chápala. Ona totiž na té dálnici byla děsná nuda.
Tím spíš, když nebylo na co koukat a jediná zábava bylo pozorovat zelené čáry na protihlukových bariérách. Což mohlo zanedlouho vést k epileptickému záchvatu. 🙂
Do Varšavy jsme dojeli se stmíváním, okolo 16 hodiny. Měli jsme přes Airbnb zarezervovaný byt v centru města. Byl hrozný! Starý byt se starým nábytkem, to nebylo ještě to nejhorší. Špína mi vadila daleko víc a také nikde žádná jistota, že povlečené postele jsou čisté. Ale uklidňovala jsem se tím, že tu budeme jen jednu noc a tak to prostě přežiju.
Při vybalování věcí Honza zjistil, že víno které dal v autě do ledničky, je už skoro svařené! 🙂 Místo aby mu lednice chladila, tak hřála. A festovně! Naštěstí byla v bytě lednice a než jsme se vrátili s večerní procházky po Varšavě, stačilo vychladnout na pitelnou teplotu.
Večerní Varšava se nám moc líbila. Bylo krátce po Vánocích a v ulicích zářilo plno světel. Shodli jsme se na tom, že se nám vánočně vyzdobená Varšava líbí daleko víc než třeba Drážďany. Staré město má turistům rozhodně co nabídnout. Rynek Starego Miasta (Staroměstské náměstí) je obklopeno nádhernými budovami, které museli být po druhé světové válce zrekonstruovány, protože v roce 1944 byli spáleny a zůstaly jen stěny do výšky prvních pater.
Při obdivování krás města jsme také hledali, kde bychom se mohli za rozumný peníz dobře najíst. No a když už jsme se vraceli zpět do pronajatého bytu a vypadalo to, že budeme muset sáhnout do vlastních zásob, objevili jsme v jedné zapadlé uličce Bistro Syrenka. Pojmenované po legendárním polském automobilu. Jejich burgery byly pastva nejen pro chuťové pohárky, ale i pro oči. Na takovou dobrotu fakt jen tak nenarazíte a jestli někdy budete mít cestu do Varšavy určitě doporučuji se tady zastavit. Adresa je: Bistro Syrenka, Tamka 13A, Varšava
Noc jsme přežili a ráno vyrazili směr Biebrzański park narodowy, který je největší národní park Polska o rozloze 59233 ha. Z toho jen mokřady mají 25494 ha. My se pohybovali jen na okraji tohoto velkého národního parku, kde jsme prozkoumávali meandry řeky Narew a hlavně místní mokřady.
Jelikož tu Honza s Týnkou byli už v létě a měli zmapované okolí,neomylně nás zavedli do krásné restaurace Dwór Dobarz, kde jsme si tak moc pochutnali, že se nám ani nechtělo vstávat a pokračovat v cestě dál. No ale čekala nás ,,lahůdka”, kterou jsme si v žádném případě nechtěli nechat ujít.
Obranná linie bunkrů u města Wizna. Pro Polsko je to velmi slavné místo, kde se odehrála roku 1939 velká bitva. Pár polských vojáků (cca 600) bránilo tuto linii proti přesile 40000 Němců. Polská obrana tady zastavila útočící síly na tři dny a odložila tak další postup Němců. Nakonec tanky polskou linii prorazily a Němci bunkry zničili.
Viděli jsme jich několik. Do některých jsme i vlezli, ale největší dojem na nás udělal bunkr, který Němci vyhodili do vzduchu a on teď byl obráceně.
Litva
Čas vám tu poskočí o hodinu napřed. Což je trochu nemilé, zvlášť když jste tu v zimě. Cestou do Kaunasu kluci v nějakém menším městě v parku zahlédli tank a letadlo. Takže dupání na brzdy, kvílení aut a otáčení se v zákazu. Mohl z toho být malér, ale naštěstí jsem včas zareagovala a viděla projíždějící policii. A tak se z mého muže rázem stal, alespoň na chvíli, beránek, který se vlastně v zákazu vůbec otáčet nechtěl. 🙂
Tanky i letadlo jsme si prohlédli a pochopitelně vyfotili. Když se nás Týnka ptala jestli nechceme vyfotit u tanku, řekla jsem , že nechci. U letadla zas nechtěl Zdeněk. Tak jsem jen suše poznamenala: ,,nač se fotit u stíhačky, když jednu už máš doma, co?.” Týnku s Honzou jsem tím totálně odrovnala! 🙂
Do Kaunasu jsme dorazili, jak jinak, za tmy. Měli jsme zas zamluvený byt přes Airbnb v centru. Jenže tentokrát jsme nějak nemohli trefit adresu. Naháněli jsme se s majitelem tak dobrých 20 minut. Nakonec všechno klaplo a my záhy pochopili proč jsme adresu nemohli trefit. Několik bytových domů, uprostřed veliký dvůr na parkování. Adresy z venku ulice, ale všichni (tedy kromě nás) vědí, že musí do dvora.
Byt to byl opravdu luxusní. Krásně zařízený a hlavně čistý. Při malé večerní procházce po Kaunasu jsme zjistili, že po 20 hodině vám již v obchodě neprodají žádný alkohol. A víte proč? Podle statistik prý v Litvě vypijí nejvíce alkoholu na světě, takže vláda se rozhodla, že to tímto opatřením změní. Těch opatření v boji s alkoholem je pochopitelně víc.
Ráno, když jsme vraceli majiteli klíče od bytu, tak jsem po dlouhých letech zase mluvila rusky. Eto podarok iz čechi …….no jasně darovali jsme majiteli Becherovku. Je výhoda cestovat v zimě, nezakopáváte totiž o turisty. Takže prohlídka Kaunasu byla pohodová a příjemná. Jediné co tuhle idylku kazilo, byla zima. Začínalo přituhovat a my si na zimu zvykali velmi pomalu a neochotně! Jen kluci vzývali nějaké šamanské bohy a modlili se, aby začalo sněžit a mohli si zařádit auty ve sněhu.
Další cesta směřovala k moři, konkrétně k městu Plungé, kde bylo domluveno další ubytování v ,,kouzelném domečku”. Tak si ho totiž pojmenovali Honza s Týnkou, když tu byli v létě a my zatím netušili proč! Tady jsme měli zůstat dvě noci a teprve pak pokračovat dál.
Víte, co je na Litvě opravdu velmi zvláštní? Nejsou tu žádné hory. Země je jedna velká placka. Nejvyšší hora, no spíš kopec Aukštojas má jen 294 m.n.m. Pro nás to bylo velmi zvláštní, kór, když jsme v Čechách zvyklý na nádherně zvlněnou krajinu.
Ale u jedné ,,hory” jsme si zastávku udělat prostě museli.
Hora křížů
Neskutečně magický místo. Měli jsme velké štěstí, protože místo bylo docela prázdné, bez turistů, a chaosu. Navíc jsme sem přijeli k večeru, šeřilo se a bylo zamračeno. Atmosféra přímo hororová! Procházeli jsme mezi tolika kříži v posvátné tichosti a dopadala na nás tíseň a pieta tohoto místa.
První zmínky o tomto místě pocházejí ze 14. století, kdy zde stál hrad livonských rytířů, kteří se podílely na šíření křesťanství v Pobaltí. Kříže zde byli vztyčeny v první polovině 19. století na památku obětí povstání z roku 1831, které zde byli pohřbeni. No a pak už to byla jak lavina. Nejdříve sem poutníci začali nosit kříže za zemřelé a pak se k nim přidali i obyčejní lidé. V současné době se uvádí, že je na tomto místě více jak 100 000 křížů z celého světa.
Navíc je pro Litevce toto místo i místem vzdoru proti Sovětskému režimu. Oni totiž mají podobnou historii jako my. Neustále byli v područí někoho. Nejdříve to bylo carské Rusko, pak Polsko, dále nacisté a nakonec 50 let komunistické SSSR. Sovětskému režimu se toto náboženské místo vůbec nelíbilo a tak ho několikrát buldozery srovnali se zemí. Jenže za několik dní tam kříže stály znova.
Jen co jsme dojeli na ubytování do ,,kouzelného domečku” ihned jsme pochopili proč mu tak Týnka s Honzou říkají. Dřevěné stavení zapadající do rázu krajiny opravdu působilo velmi romanticky. Navíc vše ještě umocňovali velmi sympatičtí majitelé, kteří nás provedli po domě a přilehlých staveních, kam v létě jezdí i národní fotbalový tým na soustředění.
Majitelé pro nás připravili saunu, kterou jsme si s Týnkou pochopitelně nenechali ujít. Kluci se této radovánky zřekli a raději se s majiteli pustili do živé debaty a popíjení ,,Jacka.” Takže asi tušíte jak vypadali než jsme se ze sauny vrátili. 🙂 Láhve Jacka nakonec padli dvě a totálně odbouraly jazykové bariéry. Mluvilo se česko-rusko-litevsko-anglicky a všichni si rozuměli. Jack Daniels se ukázal jako nejlepší překladač. 🙂
Ráno jsme vstávali pozdě. No nebylo divu po té večerní jízdě! 🙂 Po královské snídani, kterou pro nás majitelé připravili, jsme vyrazili do Palangy a poté do Klaipedy. Cesty byli vesměs šotolinové, z čehož se naši pánové radovali jak malé děti. 🙂
A aby to naše cestování nebylo tak fádní, zažili jsme cestou do Palangy pěknou písečnou bouři…….no tak né no…….jen vítr hnal půdu z polí, že to vypadalo jako písečná bouře. 🙂
Palanga
Přímořské letovisko a lázeňské město zároveň. V lednu naprosto opuštěné a bez turistů. Až jsme si na té prázdné kolonádě připadali nepatřičně. Navíc byla hrozná zima, takže než jsme došli k moři byli jsme pořádně promrzlí.
Bylo sice jen asi -6 stupňů , ale foukal silný vítr, který pocit zimy ještě zvětšoval. Nevím jak vy, ale já viděla moře vždycky jen v létě. Mělo nádhernou modrou barvu a vál tu příjemný větřík. Takže pohled na zimní moře nám doslova vyrazila dech.
Silný vítr beroucí vám slova z úst. Musíte opravdu hodně křičet, aby člověk co stojí vedle vás slyšel. Vítr žene mořské vlny k pobřeží, kde se tříští o zamrzlé okraje pláže. Zima je tak veliká, že focením nebo nedejbože pořízením videa, si koledujete o omrzliny. Čepice a rukavice jsou nezbytností. I já, ač nesnáším už od dětství čepice, si ji nasazuji, abych nepřišla o uši a dobrovolně ze sebe dělám retarda! No a to všechno ještě dokreslují šedivé, černé mraky.
Nepřetržitá pláž vede od Klaipedy vzdálené asi 25 km až k hranicím Lotyšska. Což bylo pro kluky jak červený hadr. 🙂 Chtěli si zařádit Jeepy v písku! Ale bohužel tam, kde jsme se pohybovali nebyla možnost na pláž vjet auty. K bunkrům, které se ukrývají na pláži jsme tedy museli dojít pěšky. Pro mě jedině dobře……pláž totiž byla plná nádherných kamenů. 🙂 Jak jistě tušíte, měla jsem jich na zpáteční cestě plnou kabelu.
Klaipeda
Nejstarší město Litvy a zároveň jediný námořní přístav. Ve městě jsme docela dlouho hledali nějakou příhodnou restauraci, kde bychom si mohli dát velmi pozdní oběd. Nakonec jsme našli a poprvé ochutnali litevské národní jídlo Cepelinai – knedlíky z brambor plněné mletým masem, podávané s kysanou smetanou, slaninou, nebo škvarky. Ovšem na to, aby jste si na nich pochutnali nesmí být ve stylu ,,country”, což jsme netušili.
Do přístavu jsme došli až za tmy, což nás mrzelo. Ale i tak jsme viděli věci nevídané. Třeba zamrzlé moře. Loď rozrážející svým trupem led. Nebo podívaná na Kurskou kosu. Což je písečný poloostrov, dlouhý 98,4 km. Jižní část patří Rusku a severní Litvě. A také ještě větší vítr a zimu.
Cestou zpět k autům, kdy jsme byli fakt zmrzlý na kost, nás dostihla a předešla místní omladina. A představte si to……. kalhoty do půli lýtek a v botách ,,neviditelné” ponožky! Brrr. Byli jsme z toho úplně konsternováni a zírali na ně s otevřenou pusou! Ze šoku nás vytrhl divný výstražný zvuk vycházející z Honzovi kapsy. Po chvilce pátrání jsme zjistili, že telefon hlásí výstrahu před sněhovou bouří. A ač bych předpokládala, že budou kluci jásat nadšením, že sníh bude…….byli z té výstrahy tak zaskočeni, a nejen oni, že se žádné jásání a křepčení nekonalo.
Další překvapení nás čekalo, když jsme dorazili zpět do ,,kouzelného domečku”. Venku byla opravdu velká zima, silně foukalo a sem tam padla i nějaká ta vločka. No a v tomhle nepředstavitelném nečase stojí venku u rozpáleného grilu majitel a griluje pro nás šašliky! Fakt neuvěřitelná obětavost! Nakonec šašliky stejně skončili v troubě, protože v tom větru nebylo možné je dopéci. Dostali jsme je s rýží a byla to fakt mňamka!
Ráno jsme se probudili do zasněžené krajiny. No a kluci pochopitelně jásali. Jejich modlitby byli vyslyšeny! Bylo načase se rozloučit s těmito úžasnými lidmi, kteří se o nás starali jak o vlastní a popojet dál. Dostali jsme od nich typ na sovětskou raketovou základnu, kdesi v lesích, takže dopolední cíl cesty byl jasný.
Sníh, sníh, samí sníh…..kluci chrochtali blahem. A užívali si to! Já už méně! Než jsme dojeli k raketová základně, která se nachází v národním parku Žemaitija a je to v současnosti vlastně takové muzeum, (Šaltojo karo muziejus) projížděli jsme silnicí mezi nádhernými lesy, kde si připadáte jak v pohádce. To vše ještě umocňovala zasněžená krajina.
Prohlídka bývalé raketové základny byl fakt zážitek. Za doby SSSR zde byli rakety s jadernými hlavicemi, které měli dolet až 2000 km. No a protože jsme zde byli jediní turisté, paní z pokladny nám všechno odemkla a zanechala nás svému osudu. Takže jsme měli jedinečnou možnost všechno si sami důkladně prohlédnou.
Myslím, že největší zážitek pro nás byla příchozí cesta k raketovým silům. Z reproduktoru zněla výstražná upozornění na blížící se radioaktivní území a v úzké uličce figurína oblečená do ochranného oděvu. Jako nebylo nám tu dobře po těle!
Než jsme se vydali na další cestu, museli si kluci pochopitelně zablbnou na sněhu. 🙂
No a také chtěli podniknout záchranou misi a vyprostit uvízlí náklaďák se dřevem. Dřevaři však na to měli jiný názor a se shovívavým úsměvem je odmítli.
Lotyšško
Cestou do Rigy jsme dlouho a marně hledali nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát oběd. Google nás sice navedl do několika městeček, kde byli restaurace, ale pokaždé byli zavřené. No řeknu vám, jet s hladovým chlapem v jednom autě, je očistec. 🙂 Nakonec se povedlo a našli jsme takový bufet u silnice. Jídlo nebylo žádný výkřik gastronomie, ale protože jsme byli hladový, chutnalo nám.
Našli jsme i několik zajímavých míst.
Riga …..hlavní město Lotyšska.
Zase jsme pochopitelně dorazili za tmy. Pronajatý byt v centru byl nádherný a útulný. Jediný kdo ještě večer vyrazil do výru velkoměsta byla Týnka. My ostatní jsme byli líní a raději jsme plánovali co vidět a kam zajet další den.
Přes noc opět nasněžilo, takže při dopolední procházce centrem Rigy jsme se brodili ve spoustě sněhu. Naše první kroky vedli do obří tržnice. (Rigas Centraltirgus) Pět pavilonů, někdejších hangárů, které kdysi sloužili pro montáž, výrobu a ustájení vzducholodí Zeppelin se přeměnili v úžasnou tržnici. Každý pavilon je určen pro jiný typ zboží. Tohle byla pastva pro všechny smysly. Kdybychom měli víc času jistě bychom tu dokázali strávit celý den a ochutnávali a ochutnávali a ……..
Další zastávka městský park. Byl celý pod sněhem a vypadal velmi romanticky.
Z parku jsme obdivovali Pomník svobody, který byl postaven v letech 1931-1935 jako symbol mladého, svobodného a nezávislého státu. Na vrcholu pomníku je 9 metrová socha mladé ženy, přezdívané Milda, symbolizující Svobodu.
Historické centrum Rigy je plné nádherných domů, kostelů a různých jiných památek. Jako třeba: Prašná věž, poslední zachovalá část bývalých městských hradeb, pocházející ze 14. století.
Katedrála sv. Jakuba je hlavním římskokatolickým chrámem a je jeden ze čtyř největších chrámů v Rize. Věž má výšku 86 metrů.
Skupina historických domů nazývající se ,,Tři bratři” jsou nejstaršími domy v Rize.
Ale objevili jsme i Hotel pro toulavé kočky. 🙂
Byli jsme také svědky střídání stráží u Rižského zámku, který dnes slouží jako sídlo prezidenta.
Cestu k autům jsme si zkrátili po nábřeží podél místy zamrzlé řeky Daugavy.
Kluci se ještě pořád nesmířili s tím, že se nedostali na pláž a tudíž si nemohli zařádit v písku. Takže cestou z Rigy se hledalo místo, kde by se dalo vjet na pláž. Štěstí nám, ale v tomhle směru vůbec nepřálo, takže se nakonec museli kluci spokojit jen s pár fotkami nedaleko pláže.
Poslední noc v Lotyšsku jsme strávili na zámku Merzendorf Manor…….jako nějaká hrabata. 🙂 Panství v minulosti patřilo bohatému baronovi, který zaměstnával spoustu lidí a patřili mu zde obrovské pozemky sahající až do Rigy. Spaní na zámku byla velká romantika. Jen Týnka by přísahala, že zde strašilo!
Na zámku se nám spalo opravdu královsky. Všude klid a naprosté ticho. Jenže ráno jsme se s tímhle krásně romantickým a pohádkovým místem museli rozloučit.
Při večerním plánování další trasy, Honza zjistil, že nedaleko zámku je jezero,takže naše první zastávka směřovala k jezeru Lejas.(Lejas ezers) Cesta k němu vedla nádherným lesem, který byl celý schovaný pod sněhovou peřinou. Kola aut se bořila do čerstvého sněhu, kde ještě nikdo nejel. Zasněžené místo u jezera byla velká romantika.
Čas k nám byl bohužel neúprosný a my se museli začít pomalu přibližovat zpět k domovu. Zastávka u přehrady na řece Dougava a obdivování zasněžených letadel a aut,bylo jen takové malé zpestření.
Měli jsme ještě namířeno do soukromého muzea starých aut, který Honza objevil v nějakém zámeckém prospektu. Muzeum se mělo ukrývat v prodejně a opravně aut…..a taky jo. Paní prodavačka v prodejně na nás sice koukala jak ,,z jara” , ale nakonec se nás ujal majitel a celou svou sbírkou nás provedl. Měli jsme to i s výkladem……v angličtině……a Honza překládal.
Dozvěděli jsme se například, že motorky Jawa jsou zde hodně ceněné, protože toho nejvíc vydrží. Že v ulicích Lotyšska už v 80. letech byli velké automaty na vodu. Bohužel, ale nevydával kelímky, takže fungovali jen 3 roky, protože lidé si nechtěli nosit své skleničky, aby se mohli napít. Kluci tam také našli auta, která prý v Čechách nikdy nejezdila.
Muzeum se nám moc líbilo, tím spíš, že majitel byl velmi vstřícný a o své sbírce by dokázal mluvit hodiny. Hlavně o autech……..z čehož byli kluci nadšení! 🙂 Jediné co bylo hrozné, bylo zjištění, že věci, které jsme ještě nedávno znali a používali, jsou už dnes v muzeu! 😦
No a pak už jsme nabrali směr Polsko. Cestou jsme zase zahlédli nějaká letadla, takže bylo jasné, že se u nich zastavíme a prohlédneme si je. Přidal se k nám i místní pejsek, který měl za úkol zřejmě hlídat, ale on se chtěl spíš kamarádit.
Ještě v Litvě jsme si dali trochu pozdní oběd………..zase jsme zkusili jejich národní jídlo Cepelinai a tentokrát bylo výborný.
Na ubytování už v Polsku v městečku Karpowicze jsme dorazili jak jinak než za tmy. Tma ale nevadila místním dětem a omladině, která v ulici jezdila na bobech. Starší tahali mladší za čtyřkolkami.
Majitelé byli velmi milí a přátelští a pán nám hned naléval jeho ,,samodomo” pálenku z kávy. Hřála až v palcích u nohy! My mu na oplátku věnovali poslední z Becherovek, které jsme vezli jako prezent. Měli jsme celé horní patro rodinného domku jen pro sebe. Dvě útulné ložnice, každá s koupelnou a společnou kuchyňku.
Byli jsme tak unaveni, že po malé večeři jsme všichni odpadli jak mimina. V noci se nám spalo dobře, jen v baráčku měli strašný vedro, takže jak my, tak i Honza s Týnkou celou noc větrali. Teprve až ráno u snídaně, nám to došlo……. Když Týnka ubytování objednávala, podle fotky vypadal baráček jako nějaká zahradní bouda. A tak psala majiteli jestli se v baráčku topí. Majitel odpověděl rozesmátým smajlíkem a tak jsme usoudili, že nejspíš ano. Zřejmě si tedy podle korespondence myslel, že jsme nějací zmrzlíci a proto pořádně naložil do kotle. Každopádně to od něj bylo velmi milé!
Bohužel ani zde jsme se nemohli zdržet. Byť by tady toho k objevování bylo určitě spousta. Museli jsme se rozloučit, jak s majiteli, tak s jejich krásným domem, který dříve býval školou. http://biebrznietachata.pl
Čekalo nás 230 km do Varšavy.
Ve Varšavě bylo asi 1stupeň nad nulou. Což se nám po teplotách ze severu zdálo jako teplo. A tak Zdeněk usoudil, že v takovém teplu není bunda na špacír po městě vlastně potřeba. Takže vyrazil jen v mikině. Sotva jsme se dostatečně vzdálili od auta, no co myslíte…….začalo hustě sněžit. Ale nesl to statečně a tak jsme mohli obdivovat krásy zasněžené Varšavy i ve dne. Pochopitelně jsme zase nestihli vše. V tak krátkých časových úsecích to není ani možné. Proto doporučuji….pokud se do hlavního města Polska vydáte vyhraďte si opravdu dost času. Je tu toho hodně k objevování.
Jelikož byl Zdeněk po hodinové procházce městem zmrzlý jak holubí, však víte co, a také jsme byli hladový, rozhodli jsme se, že ještě jednou navštívíme Bistro Syrenka. Byl to výborný nápad. Nejen, že jsme se všichni zahřáli a nacpali si svá vyhladovělá břicha, ale i tak symbolicky zakončili tuto naši první Jeep expedici.
Zbývajících 612 kilometrů k domovům jsme zase po většinu času jeli po dálnicích, kde si s námi počasí doslova hrálo. Projížděli jsme několika sněhovými bouřemi a pak zase byly úseky, kde svítilo sluníčko a po sněhu ani památky. Kluci jeli jako vítr a tak jsme po osmi hodinách všichni šťastně dorazili domů.
Moje postřehy:
Za ten týden jsme najeli 3000 km a viděli střípky ze tří úžasných zemí.
Asi se nedá úplně říct, co a nebo kde, se nám líbilo nejvíce. Všechna navštívená místa měla něco do sebe a byla velmi krásná a zajímavá. Já tedy rozhodně nikdy nezapomenu na zimu a zamrzlé moře v Palanga, na pocit hrůzy na ruské jaderné základně v úzké uličce k raketovým silům a na ten zvláštní a velmi intenzivní pocit piety na Hoře křížů.
První a nová zkušenost s ubytováním přes Airbnb. A musím říct, že velmi pozitivní…… i když výběr prvního bytu ve Varšavě se moc nepovedl. Rozhodně tento druh ubytování doporučuju. https://babickanacestach.com/airbnb/
Po třiceti letech jsem konečně využila ruštinu a mluvila rusky. Soudružka učitelka Matyášová by jistě ze mě měla radost, že mi v té hlavě přeci jen něco uvízlo. Po tom co jsem od ní dostávala samé čtyřky a pětky. 🙂
Pochopitelně jsme se s Týnkou a Honzou museli sladit, takže né asi po každé, jedné či druhé straně, bylo všechno po chuti. Určitě jsme si občas vzájemně lezli na nervy. Ale zvládli jsme to všichni všechno ustát, expedici si užít a stali se z nás kamarádi, kteří nemají problém kdykoliv, kamkoliv společně vyrazit.
Byla to naše první Jeep expedice. Byla unikátní a byla v několika ohledech pro nás výjimečná. Znova nám nastartovala život a udala mu nový směr. Byla to cesta neskutečně inspirativní a zážitky, které jsme si z ní přivezli, si myslím, nás budou provázet až dokonce našich životů.
babickanacestach.com 