červen, červenec 2021
Účastníci……Honza, Vendy, Zdeněk a moje maličkost.
Motto této expedice:
Zážitky nemusí být jen pozitivní, hlavně že jsou intenzivní.
Tahle expedice, byla plánována v době čirého zoufalství …….březen, duben 2021, kdy se nesměli opouštět kvůli Covidu hranice okresů. Nechtěli jsme propadat trudnomyslnosti a tak jsme vyzvali pár přátel, zda by se k nám v létě přidali. Že by expedice nemusela vyjít, jsme si nechtěli vůbec připustit.
Několik dní jsem ležela v mapách a hledala zajímavá místa Rumunska, která bychom mohli navštívit. Zároveň jsme se však všichni shodli na tom, že nemá cenu zas až tak podrobně plánovat, protože jak už víme, plány nevycházejí tak, jak by si člověk představoval.
Covidová situace nevypadala až do poslední chvíle nějak příznivě. Rumunsko bylo neustále v červeném a hrozilo, že se expedice přesune úplně do jiné destinace. Naštěstí týden před odjezdem se vše změnilo. Do Rumunska se mohlo bez očkování a bez testů!
Expedice začala Jeep Weekendem, kde jsme obě posádky, pomáhali našemu kamarádovi s pořadatelstvím. V neděli se přesunuli ke Zlínu, kde jsme u Honzovi rodiny přespali a zároveň zde zanechali moje auto, které jsme na Jeep Weekendu využívali k přespání.
Den první
Ještě bylo potřeba natankovat, dokoupit nějaké zásoby a tak teprve někdy před polednem jsme se konečně vymotali z Čech. Trasa byla naplánována přes Slovensko, Maďarsko a nedaleko města Oradea přejet hranice do Rumunska.
Neskutečná porce kilometrů, vedro a natěšení se na nás všech pěkně podepsala, takže jsme byli pěkně unavení. Najít co nejdříve místo na odpočinek a přespání se zdálo jako nejlepší nápad. Honzík se hned projevil jako skvělý hledač nádherných míst. A to nejen na přespání!
Bylo nám jasný, že místo, které Honza našel, je pastvina, ale se stádem ovcí v tak pokročilé době jsme už fakt nepočítali. Přesto se tu z čista jasna objevili. Pasáčkovi jsme nabízeli pivo, ale odmítl. Za to pasteveckým psům jsme se ,,líbili” až moc. Hezky si nás obšancovali a hlídali nás dokud byli ovečky v dohledu. V první chvíli, když jsem zahlédla pastevecké psy, jsem se snažila všechny co nejrychleji nastrkat do aut, v domnění, že na nás mohou zaútočit. Samozřejmě se tak nestalo. Pokud jsou psi s pasáčkem, neútočí.
Zdeněk se jal k večeři grilovat maso, ale zřejmě byla pro tuto činnost špatná konstalace hvězd, protože maso se ne a ne upéct. Ještě, že jsme od Honzovi rodiny dostali slaný závin, jinak bychom pomřeli hlady. Ve finále nám Zdeněk již konečně upečené maso (okolo půlnoci) vyválel v ovčích bobkách……. Takže napříště už tato činnost byla svěřena jen Honzíkovi!
Den druhý
Ticho a klid nás ukolébali natolik, že jsme spali
jak zabití.
Hlavně i po Zdeňkově ,,kvalitní” večeři.
Ráno jsme odpočatí a vzrušeni z dalších zážitků vyrazili vstříc dobrodružství.
Nejprve offroad vložka po polních cestách,mezi pastvinami, které byli místy spíš pro traktor, ale krajina tu byla nádherná.
Po nezbytnostech ve městě jako je nákup
potravin, vybraní peněz z bankomatu a načepovaní pohonných hmot jsme se vydali na další objevování. Ovšem s hladovým břichem se velmi špatně objevuje. U jedné benzínky jsme narazili na skvělou restauraci s výbornými hamburgery.
Sekvojový park Transylvánie.
Tak malý park jste v životě neviděli!
Výjezd k němu byla další offroad vložka s výhledy na okolní úchvatný kopce.
Národní park Apusani a další výhledy, které nám doslova brali dech!
Poslední zastávkou tohoto dne bylo jezero Belis Fantanele.
Nádherná příroda kontrastující s vodní hladinou. Kluci si při hledání místa k přespání pojezdili v písku a jejich nadšení nebralo konce. Také proběhla koupačka, kdy nás Zdeněk ze břehu natáčel a častoval slovy jako: magoři, cvoci, apod. No je pravda, že po vylezení z vody jsme ze sebe drolili cosi zeleného a Vendy prohlásila: ,,tak to bude můj ekzém koukat”. Naštěstí to zachránila sprcha. Zůstali jsme na noc a moc se nám tam líbilo. Myslím, že už zde jsme všichni podvědomě tušili, že těch úchvatných kempovacich míst s nádherným výhledem bude ještě nespočet.
Den třetí
Ráno místo snídaně rychlo balení. Blížila se
bouřka.
Nakonec z toho byla jen taková přeprška.
Díky Bohu!
Zdeněk potřeboval opravit dveře,
které mu přestali fungovat a byl pěkně protivnej!
Teprve, když přestalo pršet a oprava se povedla, byl z něj zase ten usměvavý člověk.
A mohli jsme se vydat na další cesty.
Honza opět nezklamal! Naplánoval další
offroad trasu.
Přes hory, přes doly…….a že jich bylo!
Citera crucii, Muntele cercului, Mustet, Tirlavii,
Runcesor, Manastiera muntele rece, Plopi, Marginea.
Nádherná místa střídala, zarostlé cesty,
prudké srázy a otevírání vrat na cestě, abychom mohli projet.
Ale také panoramata, ze kterých nám naskakovala husí kůže.
Ve vesničce Mãguri jsme objevili další
sekvoj, ale nebyla tak velká a krásná
jako ta z předešlého dne.
Pak luxusní oběd v luxusní restauraci zvané ,,PŘÍRODA” s luxusním výhledem!
No řeknu vám offroadili jsme celý den.
Sice jsme najeli jen asi 50 km, ale za to velmi
intenzivně!
Výjezd do 1400m/n.m a přejezd hřebene bylo
krásné vyvrcholení tohoto dne.
Výhledů a krás přírody jsme si tento den užili nadmíru!
Večer to vypadalo, že se přižene bouřka,
ale přišla až v noci. A pořádná.
Den čtvrtý
V noci nás vzbudila pěkná bouřka, ale naštěstí
ráno nepršelo a tak jsme si mohli dát v
klidu snídani a kafe.
Jen Honza s Vendy ještě po ránu hubili,
mravence, kteří se k nim schovali do stanu
před deštěm.
Dopoledne malá zastávka v městečku, které bylo nedaleko místa, kde jsme přespali.
Pak další malá zastávka u ženského kláštera kousek za městečkem Buru směrem na Coltesti
Dopoledne jsme zakončili cestou necestou k zřícenině pevnosti Fortress – Trascau Fortress, kde Honzík zlomil tyčku stabilizátoru. Takže se žhavily telefony (ještě že máme tolik skvělých kamarádů) o radu co teď s tím.
A zatím co se kluci pustili do oprav my holky jsme se vydaly na zříceninu. Obdivovat krásu tohoto místa a úžasné výhledy.
V městě Alba lulia jsme našli celkem luxusní restauraci, kde naše auta na parkovišti působila jak zablácené zjevení.
Ve městě jsme pak co nejrychleji doplnili zásoby a rychle pryč. Po pár dnech v divočině jsme město vůbec nedávali……
K jezeru Oáza jsme dojeli poměrně pozdě
cca 19h a najeli na Transalpinu.
Potřebovali jsme se někde upíchnout na noc
a jezero Vidra (Lacul Vidra), bylo nejlepší volba.
Honza opět zabodoval a našel skvělé
místo na břehu jezera.
K večeři se vařilo lečo.
Den pátý
V pět ráno začlo pršet a hnala se přes nás
pěkná bouřka.
A pršet nepřestalo.
Snídaně i balení probíhalo za deště, což byl
děsný vopruz!
Ohřáli jsme se až v autech, cestou na
nejkrásnější úsek Transalpiny.
Pořád lilo.
Na vrcholku bylo 5°C a zbytky sněhu.
Ale i tak měla zde příroda co nabídnout.
A zas ty úžasný výhledy!
Silnice se zde klikatí a jedna ostrá zatáčka střídá druhou.
Motor, brzdy i řidičovy ruce (při točení volantem) dostávají pořádně zabrat!
Cestou z Transalpiny jsme v údolích viděli,
že svítí sluníčko, což byla velká naděje pro usušení věcí a hlavně stanů.
Cestou za sluníčkem malá zastávka u krásného kostela v městečku Baia de Fier a poté oběd v pizzerii u cesty.
Ve městě Hurezi jsme objevili nádherný klášter
Manastirea Hurezi.
Malovaná svatyně se zlatým oltářem jsou
skvosty tohoto kláštera.
Nemohli jsme se na tu krásu vynadívat!
No a pak už rychle najít místo na sušení
a přespání.
Honza je prostě v tomto směru nepřekonatelný!
Opět našel krásný a ještě k tomu mateřídouškou vonící místo a opět jsme měli
večerní návštěvu. Dokonce dvě!
Den šestý.
Dnes se nám vstávalo nádherně, do sluníčka.
Pejsek, kterého jsme včera nakrmili, nám zřejmě chtěl oplatit svou vdečnost a celou noc nás hlídal.
Což znamenalo, že půlku noci proštekal.
Honzík ráno nenastartoval. Naštěstí to byla jen vybitá baterka, což vyřešili startovací kabely.
Museli jsme se pohnout a tohle krásný a slunný místo opustit a vydat se dál. Měli jsme před sebou dost km, čekal nás Drákulův hrad.
Cestou jsme doplnili vodu a zásoby, hlavně
pivo nám nějak závratně mizelo!
Hrad Poenari ten pravý a nefalšovaný
Drákulův hrad.
Aby jste ho zdolali musíte vyšlápnout 1480 schodů!
Zdá se to jako brnkačka, ale řeknu vám, že
v půlce se o mě už pokoušel infarkt
Navíc jsme těm našim mlaďochům svěřili do
batohu vodu, no a co myslíte, šlo jim to stoupání daleko lépe, takže nám frnkli i s
vodou.
Takže nejen že jsme nahoře lapali po dechu,
ale ještě malém zkolabovali žízní.
Ale dali jsme to!
A stálo to za to!
Dolů se šlo o poznání lépe.
Pak ještě malá zastávka u přehrady jezera Vidraru a pryč od lidí, zpět do divočiny!
Už cestou k hradu dostávala Vendy na mobil
výstražné zprávy, které se týkaly pohybu medvědů v této oblasti.
A zrovna okolo jezera Vidraru měli nějací
medvídci putovat.
Tak jsme zvažovali, zda zůstat nebo raději
popojet ještě dál.
Zůstali jsme. Na krásném místě u jezera.
A medvědi?
Zřejmě měli jinou zábavu, než strašit tůristy!
Večer měl Honza ďábelský nápad ohledně
naší další cesty. Projet Transfagarasan, ale trochu v jiném módu než je obvyklé!
Den sedmý
Takže co, že to byl Honzův ,,ďábelský plán?”
Přejet na Transfagarasan v noci a počkat na
krásný, romantický východ slunce!
Nejdříve jsme ho více méně všichni poslali
do háje, ale když začli padat otázky typu:
No a v kolik bychom museli tak vstávat?
V kolik odjíždět?
A kolik je to kilometrů?
Kolik kilometrů je ta offroadová cesta u
které kempíme?
Vstaneme vůbec?
Bez kafe nejedu!!!!!!
Jak přibývali odpovědi, plán se nám začal
čím dál tím víc zamlouvat!
I já si tak v duchu spřádala plány, že by bylo
moc hezké oslavit naše 30.výročí od svatby,
takovou romantikou!
Takže budíček ve 2 hodiny ráno.
Zabalit, rychlý kafe a ve 2,45 odjezd.
Nebe bylo plné hvězd a tak jsme byli plni
optimismu.
14 kilometrová offroad cesta nám trvala asi
hodinku.
A přiznám se, že jsem se hodně bála. Můj
první offroad v noci.
Zbytek cesty po asfaltu, byl v celku pohodový.
Teprve kus před vrcholem to začlo. Mlha!
Nejdříve jen tak trochu, sem tam a pak totální
mlíko!
Dokonce i tunel na vrcholu jsme projížděli
v mlze.
Ale ještě pořád naděje neumírala!
Slunce mělo vyjít kolem 5,30h a bylo teprve
4,30h, za hodinu se toho mohlo změnit!!!
Bohužel, nezměnilo se nic, romantika se
nekonala!
Čekali jsme až do 7,30h abychom alespoň
něco viděli z této slavné a i Top Gearem propagované cesty.
Na první benzínce snídaně.
Dále jsme měli namířeno směr Sovata a
solná jezera.
Dáváme přednost vedlejším silnicím a
opuštěnějším místům a tak jsme se nějak ocitli
v místech, kde žijí chudí lidé, většinou tmavší
pleti.
V jedné z nich jsme objevili nádhernou tvrz, ale bohužel v totálním rozkladu!
Když jsme si ji prohlíželi a fotili, najednou zazněl nějaký místní rozhlas a my si dělali legraci, že hlásí pozor jsou tu nějací cizáci, přijďte se podívat.
No zřejmě jsme nebyli daleko od pravdy, protože kde se vzali, tu se vzali, byli ulice plné lidí.
Děti mávali…..
Projeli jsme vsí jak nějaké celebrity a najeli
na polní cestu plnou bahna.
V plánu bylo najít zde nějaké místo na zakempení!
Bohužel, nebo možná, bohu dík, ji nešlo projet
a museli jsme se vrátit zpět do vesnice.
Myslím, že místní moc dobře věděli, že se tam tudy nedá!
Jedna místní babička sedící na zápraží, ukazovala na nás a chechtala se jak blázen!
Taková potupa!
A ještě ke všemu začalo pršet.
Ješte docela velký kus jsme jeli, než jsme se
rozhodli, že takhle to nepůjde!
Nechceme déšť, chceme sluníčko!
Rozhodnutí padlo jednoznačně a jednohlasně.
Vracíme se zpět na druhou stranu hor!
Plány jsou od toho, aby se měnily, takže
místo na sever, jsme zamířili na jih a jihozápad!
Kluci se vytáhli. Nevyspaní a unavení
zvládli cca 400km.
Mateřídoušková louka se osvědčila, takže jsme se na ni vrátili. Nejdříve to vypadalo, že budeme muset na rychlo hledat jiné místo, protože zde byli nějací místní dědové, také s Jeepem a snažili se podpálit hromadu kleští. Jak se říká ,,líná huba, holé neštěstí” takže kluci se hned šli ptát jestli můžeme zůstat. Shodou okolností jeden z těch staříků byl majitel a neměl s naším pobytem žádný problém. Proběhla družba se slivovicí a potom se staříkům konečně povedlo podpálit to kleští a odjeli. Zírali jsme na tu hořící hromadu a říkali si :,,tak to je fakt skvělý, oni snad chtějí abychom tu uhořeli.” Naštěstí stačily dva proudy moči a pár kapek vody a bylo po ohni. Noc jsme tedy opět strávili na tom krásném voňavém místě, kde na nás dohlížel zase jiný pejsek!
Osmý den
Dnes jsme si naordinovali delší spánek a pozdější odjezd.
Směřovali jsme na jih.
Nejdříve město Targu-Ju, doplnit zásoby. Zase!
Pak offroad vložka s příjemným obědem, na
na velmi zvláštním až mystickém místě, kde skoro po celou dobu na mě seděl motýl a v trávě spolu bojovali dva roháči.
Výjezd do šíleného kopce!
A nakonec brodění a zakempení.
Večer jsme u stanů v úžasu pozorovali světlušky.
Bylo to tu jak v pohádce!
Devátý den.
Znáte ten pocit, kdy se ráno probudíte a
máte pocit, že je něco špatně……..???
Zvláštní pocit jsem už měla den před tím,
na tom zvláštním místě na oběd.
Tím jak na mě neustále sedal motýl a
nechtěl se odemne hnout.
Jsem čarodějnice (spousta lidí to o mě říká) přikládám různým situacím magická znamení,takže i motýl mi přišel jako nějaké andělské poselství.
Doufala jsem, že dobré!
Než jsme se vydali na další cestu, kluci si ještě chtěli zařádit na tom šíleném kopci z předešlého dne. Náklon tak 40 stupňů. Vůbec se mi to nelíbilo, takže jsem nahoru šla pěšky. Fotila jsem a když jsem konečně vyfuněla za nimi na ten krpál, tak mi oznámili, že tudy se dál nepojede. A že jedou dolů. Nevěřícně jsem na ně zírala a pak byla naštvaná a vzteklá. ,,To jste mi to jako nemohli říct dřív?” ječela jsem!
Cíl dnešní cesty byl jasný, Eibentál. Nezbývalo než se vydat dál. U nejbližší studánky načepovat vodu, ,,poklábosit” s místním dědou , který se chtěl strašně moc družit, ale vzájemně jsme si nerozuměli ani slovo. Tak Vendy povídá: usmívej se a kejvej hlavou, to bude stačit…..
Průjezd Národním parkem a výborný oběd ve městě Baile Hercules byl už jen třešničkou na pomyslném dortu, dnešního dne.
Údolí Dunaje je něco nepopsatelně krásného, velikost a čistota řeky vám doslova vyrazí dech. A také je tu neskutečné vedro!
Když jsme dorazili k soše vytesané do skály Decebalus (Chopil Lui Decebal), přišlo to jak rána z čistého nebe….
Náš kamarád, naše láska náš milovaný pejsek Jack umíral…….. a my nemohli být s ním.
Od sochy do Eibentálu jsme jeli jak v mrákotách a se synem a sousedskou řešili co je potřeba. Byli jsme moc vděční synovi, že tam v posledních chvílích byl s ním, i když to pro něj také muselo být velmi těžké.
V Eibentálu jsme zapadli do české restaurace a s velikou bolestí v srdci jsme se snažili nekazit náladu i našim společníkům. I když vím, že to chápali.
Jelikož jsme pili na žal a únava udělala také své, rozhodlo se, že tu zůstaneme na noc. Honzík v dobré víře vyjednal ubytování kousek od hospody v jedné zahradě. Jenže to znamenalo nechat auta před zahradou a vše potřebné nanosit dovnitř. Zdeňkovi se tohle řešení vůbec nelíbilo a dával to řádně najevo. No alespoň Vendy s Honzou poznali i jinou stránku tohoto jinak věčně rozesmátého muže……
Rozladění, naštvaní a unavení jsme se tedy v čele se Zdeňkem vydali hledat jiné místo k přespání. Když jsme dojeli k potoku a cesta zde končila, vjel Zdeněk otevřenými vraty do nějaké zahrady, s tím, že se tu otočí. A tu, kde se vzal tu se vzal najednou se před autem objevil muž a gestikuloval, co že to tu jako děláme. Zdeněk mu nejdříve říká: ,,já se jenom otočím”, ale pak ho napadlo, proč tu nepřespat……???
A tak jsme poznali úžasného pana Jarouška, který nám nabídl svou zahradu k přespání s tím, že tu můžeme klidně zůstat až do Nového roku.
Desátý den
V Eibentálu jsme u pana Jaroslava na
zahradě spali jak zabití a dlouho nám trvalo
než jsme se vypravili na další cestu.
Včera nám v hospodě místní poradili offroadovou cestu kterou můžeme klidně projet, bez jakýchkoliv omezení.
Offroad cesta byla dlouhá cca 24 km a jeli
jsme ji asi dvě a čtvrt hodiny.
Byla to pecka!
Poslední asi 3 km jsme jeli opravdu pomalým
tempem, protože tu cesta byla bahnitá a plná
výmolů.
Chtěli jsme se v další vesničce Banátu Bígru
naobědvat, ale bylo všechno zavřeno, takže
nezbylo nic jiného než sáhnout do vlastních
zásob.
Ale restaurace venku s krásným výhledem
je to nejlepší co může být!
Další zastávka Svatá Helena……pozdravit
pana Štěpničku v místním obchůdku.
A dát si u něj pívo je prostě už povinnost!
Místo na spaní jsme našli se super výhledem! S ,,větrníky” za zády.
Jedenáctý den
Všechno jednou končí…….i my se bohužel
museli začít s touhle krásnou zemí loučit.
Velká škoda! Nikomu z nás se nechtělo!
Klidně bychom tu ještě zůstali a dál kočovali.
Ráno jsme si ještě vychutnávali krásný výhled
ve Svaté Heleně, ale jelikož se už večer obrátil vítr a ,,větrníky” vydávaly silný šustivý zvuk, byli jsme rádi, že místo opouštíme.
Toho dne bylo pekelné vedro 40°C a my v autě bez klimatizace byli vyloženě vaření. Když jsme projížděli rozpáleným Temešvárem , kde se vzduch takřka nehýbal začínalo mi být na omdlení. Ještě že sebou vozíme minerální vodu ve spreji od Vichy, ta mi už nejednou zachránila život . Pokud si ji nastříkáte na obličej, dekolt a třeba ruce, je to alespoň na chvíli příjemné osvěžení.
Poslední noc jsme měli strávit u města Pecica. Když už jsme hledali místo k zakempení začala jsem vedrem kolabovat. Vystoupila jsem tedy z auta a sedla si na takový velký kámen ve stínu, s tím, že tu počkám až něco najdou. O tom Zdeněk nechtěl ani slyšet. Vyndal z lednice studenou vodu namočil ručník a šup s ním na můj zátylek. Pak ještě dodal: ,,a koukej tu vodu vypít ” Bez remcání jsem výjimečně poslechla!
Místo kluci nakonec našli parádní. Pod stromy, ve stínu, kde jsem se po nějaké době dala dohromady. Tentokrát jsme v takovém vedru s Vendy odmítly dělat večeři a tak si pánové museli poradit sami. A zvládli to na jedničku!
Den dvanáctý. POSLEDNÍ
Vstávali jsme ve 3,30h…….mlaďoši ve 4h.
Šlo jim to balení a ranní rozjímání o poznání
rychleji
Odjezd v 5 hodin.
Cesta příjemně ubíhala a i počasí k nám bylo
velmi vlídné.
Na hranicích nás stavěli jen na Rumunsko – Maďarských a tentokrát chtěli
vidět kufr auta.
Myslím, že jakmile zahlédli kempařské věci
a vyvalil se na ně odér špinavého oblečení,
raději ho nechtěli ani více otvírat a naznačili,
ať už raději jedeme.
Původně jsme měli naplánováno, že vyzvedneme mého Voyagera u Honzovy rodiny a přespime ve Zlíně.
Ale tím, že jsme vyjížděli tak brzy se situace
poněkud změnila.
V Čechách jsme byli okolo poledne a i když
jsme už měli za sebou necelých 600km,
bylo rozhodnuto, že těch zbylých 300km
až do domovů dáme!
U Devíti křížů na D1 jsme oficiálně naší
expedici ukončili společným jídlem
v KFC a fotem.
Moje postřehy:
🌺 Najeli jsme 3697 km
🌺 Největší finanční položka byla pochopitelně
za benzín……15665,- Kč a a hned v závěsu….
za pívo a doutníky, to nám pořád docházelo!
🌺 Závady na autech byli tentokrát
(díky bohu) malé.
Na to co jsme projížděli!!!
Zdeněk:
- nešly zavírat a zamykat dveře
-,, jemným poklepem” se musel několikrát
zaklepnout list péra - ráno před cestou zpět se ozývaly divné zvuky od kola, asi kříž na kole….ale záhy se umoudřil
Honza: - kvůli lednici (aby vůbec fungovala)
se musela malinko předělat elektrika - prasklá tyčka stabilizátoru
- rozsypal se a utrhl ze závěsu výfuk
- 🌺 Nejlepší zážitek……????
Za mě první celodenní offroad s úžasnou
krajinou a výhledy…..i když jsem občas na
některých cestách křičela: mě se to tady vůbec nelíbí, zastav vystupuju!
🌺 Nejhorší zážitek…..????
Na tom se jednoznačně shodujeme se Zdeňkem….když jsme se dozvěděli, že nám umírá pejsek a nemohli jsme být s ním
🌺 Ono vůbec tu naši expedici tentokrát
provázela Smrt…. umírali blízcí lidé
i zvíře
🌺 Ani jednou jsme nevyužili žádný kemp. Všude jsme spali na divoko, na nádherných místech většinou s úžasným výhledem.
A se zvířaty!
I když kolem nás jezdili nebo chodili lidé, nikde jsme neměli pocit ohrožení!
🌺 Využívali jsme Mapy.cz…..tedy hlavně Honza.
Dokázal v nich najít i ty nejschovanější místa a offroad cesty.
🌺 Co se týká COVID bláznění, tak my jsme měli pocit, že ,, svět je zde v pořádku”.
Ano v obchodech se nosili roušky,ale jen tam!
I když jsme byli cizinci, lidé se k nám chovaly mile, přátelsky a nebáli se nám podat ruku
🌺 Musím ještě zmínit dalšího člena expedice, který sice nejel s námi, ale jistil nás odtud z Čech.
Johny Eiffel dostal důležitou funkci
Logistic information manager!
Sledoval za nás covid informace, abychom v případě zavírání hranic, či karantén mohli včas zareagovat.
Honzo díky! Díky tobě jsme si
mohli všechno užít naplno a nezdržovali se vyhledáváním informací.
🌺 No a když už jsem v tom děkování…
Velké díky patří mému muži Zdeňkovi za
trpělivost. Mé ,,brzdi” slyšel snad milionkrát!
Díky také patří Honzově rodině za poskytnutý azyl, jak pro nás tak pro Voyagera.
A pochopitelně pro ty mlaďase, kteří s námi vyrazili, aniž by tušili jestli to bude fungovat.
Honzo a Vendy DÍKY, bylo to s Vámi skvělý!
babickanacestach.com 