Jeep expedice Rumunsko 2021

červen, červenec 2021

Účastníci……Honza, Vendy, Zdeněk a moje maličkost.

Motto této expedice:

Zážitky nemusí být jen pozitivní, hlavně že jsou intenzivní.

Tahle expedice, byla plánována v době čirého zoufalství …….březen, duben 2021, kdy se nesměli opouštět kvůli Covidu hranice okresů. Nechtěli jsme propadat trudnomyslnosti a tak jsme vyzvali pár přátel, zda by se k nám v létě přidali. Že by expedice nemusela vyjít,  jsme si nechtěli vůbec připustit.

Několik dní jsem ležela v mapách a hledala zajímavá místa Rumunska, která bychom mohli navštívit. Zároveň jsme se však všichni shodli na tom, že nemá cenu zas až tak podrobně plánovat, protože jak už víme, plány nevycházejí tak, jak by si člověk představoval.

Covidová situace nevypadala až do poslední chvíle nějak příznivě. Rumunsko bylo neustále v červeném a hrozilo, že se expedice přesune úplně do jiné destinace. Naštěstí týden před odjezdem se vše změnilo. Do Rumunska se mohlo bez očkování a bez testů!

Expedice začala Jeep Weekendem, kde jsme obě posádky, pomáhali našemu kamarádovi s pořadatelstvím. V neděli se přesunuli ke Zlínu, kde jsme u Honzovi rodiny přespali a zároveň zde zanechali moje auto, které jsme na Jeep Weekendu využívali k přespání.

Den první

Ještě bylo potřeba natankovat, dokoupit nějaké zásoby a tak teprve někdy před polednem jsme se konečně vymotali z Čech. Trasa byla naplánována přes Slovensko, Maďarsko a nedaleko města Oradea přejet hranice do Rumunska.

Neskutečná porce kilometrů, vedro a natěšení se na nás všech pěkně podepsala, takže jsme byli pěkně unavení. Najít co nejdříve místo na odpočinek a přespání se zdálo jako nejlepší nápad. Honzík se hned projevil jako skvělý hledač nádherných míst. A to nejen na přespání!

Bylo nám jasný, že místo, které Honza našel, je pastvina, ale se stádem ovcí v tak pokročilé době jsme už fakt nepočítali. Přesto se tu z čista jasna objevili. Pasáčkovi jsme nabízeli pivo, ale odmítl. Za to pasteveckým psům jsme se ,,líbili” až moc. Hezky si nás obšancovali a hlídali nás dokud byli ovečky v dohledu. V první chvíli, když jsem zahlédla pastevecké psy, jsem se snažila všechny co nejrychleji nastrkat do aut, v domnění, že na nás mohou zaútočit. Samozřejmě se tak nestalo. Pokud jsou psi s pasáčkem, neútočí.

Zdeněk se jal k večeři grilovat maso, ale zřejmě byla pro tuto činnost špatná konstalace hvězd, protože maso se ne a ne upéct. Ještě, že jsme od Honzovi rodiny dostali slaný závin, jinak bychom pomřeli hlady. Ve finále nám Zdeněk již konečně upečené maso (okolo půlnoci) vyválel v ovčích bobkách…….  Takže napříště už tato činnost byla svěřena jen Honzíkovi!

Den druhý

Ticho a klid nás ukolébali natolik, že jsme spali
jak zabití.
Hlavně i po Zdeňkově ,,kvalitní” večeři.
Ráno jsme odpočatí a vzrušeni z dalších zážitků vyrazili vstříc dobrodružství.


Nejprve offroad vložka po polních cestách,mezi pastvinami, které byli místy spíš pro traktor, ale krajina tu byla nádherná.


Po nezbytnostech ve městě jako je nákup
potravin, vybraní peněz z bankomatu a načepovaní pohonných hmot jsme se vydali na další objevování. Ovšem s hladovým břichem se velmi špatně objevuje. U jedné benzínky jsme narazili na skvělou restauraci s výbornými hamburgery.


Sekvojový park Transylvánie.
Tak malý park jste v životě neviděli!
Výjezd k němu byla další offroad vložka s výhledy na okolní úchvatný kopce.


Národní park Apusani a další výhledy, které nám doslova brali dech!


Poslední zastávkou tohoto dne bylo jezero Belis Fantanele.
Nádherná příroda kontrastující s vodní hladinou. Kluci si při hledání místa k přespání pojezdili v písku a jejich nadšení nebralo konce. Také proběhla koupačka, kdy nás Zdeněk ze břehu natáčel a častoval slovy jako: magoři, cvoci, apod. No je pravda, že po vylezení z vody jsme ze sebe drolili cosi zeleného a Vendy prohlásila: ,,tak to bude můj ekzém koukat”. Naštěstí to zachránila sprcha. Zůstali jsme na noc a moc se nám tam líbilo. Myslím, že už zde jsme všichni podvědomě tušili, že těch úchvatných kempovacich míst s nádherným výhledem bude ještě nespočet.


Den třetí

Ráno místo snídaně rychlo balení. Blížila se
bouřka.
Nakonec z toho byla jen taková přeprška.
Díky Bohu!


Zdeněk potřeboval opravit dveře,
které mu přestali fungovat a byl pěkně protivnej!
Teprve, když přestalo pršet a oprava se povedla, byl z něj zase ten usměvavý člověk.

A mohli jsme se vydat na další cesty.


Honza opět nezklamal! Naplánoval další
offroad trasu.
Přes hory, přes doly…….a že jich bylo!
Citera crucii, Muntele cercului, Mustet, Tirlavii,
Runcesor, Manastiera muntele rece, Plopi, Marginea.
Nádherná místa střídala, zarostlé cesty,
prudké srázy a otevírání vrat na cestě, abychom mohli projet.
Ale také panoramata, ze kterých nám naskakovala husí kůže.


Ve vesničce Mãguri jsme objevili další
sekvoj, ale nebyla tak velká a krásná
jako ta z předešlého dne.


Pak luxusní oběd v luxusní restauraci zvané ,,PŘÍRODA” s luxusním výhledem!


No řeknu vám offroadili jsme celý den.
Sice jsme najeli jen asi 50 km, ale za to velmi
intenzivně!
Výjezd do 1400m/n.m a přejezd hřebene bylo
krásné vyvrcholení tohoto dne.
Výhledů a krás přírody jsme si tento den užili nadmíru!
Večer to vypadalo, že se přižene bouřka,
ale přišla až v noci. A pořádná.

Sprcha….. nejlepší vynález lidstva


Den čtvrtý
V noci nás vzbudila pěkná bouřka, ale naštěstí
ráno nepršelo a tak jsme si mohli dát v
klidu snídani a kafe.
Jen Honza s Vendy ještě po ránu hubili,
mravence, kteří se k nim schovali do stanu
před deštěm.

Dopoledne malá zastávka v městečku, které bylo nedaleko místa, kde jsme přespali.

Pak další malá zastávka u ženského kláštera kousek za městečkem Buru směrem na Coltesti

Dopoledne jsme zakončili cestou necestou k zřícenině pevnosti Fortress – Trascau Fortress, kde Honzík zlomil tyčku stabilizátoru. Takže se žhavily telefony (ještě že máme tolik skvělých kamarádů) o radu co teď s tím.

A zatím co se kluci pustili do oprav my holky jsme se vydaly na zříceninu. Obdivovat krásu tohoto místa a úžasné výhledy.

V městě Alba lulia jsme našli celkem luxusní restauraci, kde naše auta na parkovišti působila jak zablácené zjevení.

Ve městě jsme pak co nejrychleji doplnili zásoby a rychle pryč. Po pár dnech v divočině jsme město vůbec nedávali……


K jezeru Oáza jsme dojeli poměrně pozdě
cca 19h a najeli na Transalpinu.


Potřebovali jsme se někde upíchnout na noc
a jezero Vidra (Lacul Vidra), bylo nejlepší volba.
Honza opět zabodoval a našel skvělé
místo na břehu jezera.
K večeři se vařilo lečo.


Den pátý
V pět ráno začlo pršet a hnala se přes nás
pěkná bouřka.
A pršet nepřestalo.
Snídaně i balení probíhalo za deště, což byl
děsný vopruz!


Ohřáli jsme se až v autech, cestou na
nejkrásnější úsek Transalpiny.
Pořád lilo.
Na vrcholku bylo 5°C a zbytky sněhu.
Ale i tak měla zde příroda co nabídnout.
A zas ty úžasný výhledy!
Silnice se zde klikatí a jedna ostrá zatáčka střídá druhou.
Motor, brzdy i řidičovy ruce (při točení volantem) dostávají pořádně zabrat!


Cestou z Transalpiny jsme v údolích viděli,
že svítí sluníčko, což byla velká naděje pro usušení věcí a hlavně stanů.

Cestou za sluníčkem malá zastávka u krásného kostela v městečku Baia de Fier a poté oběd v pizzerii u cesty.


Ve městě Hurezi jsme objevili nádherný klášter
Manastirea Hurezi.
Malovaná svatyně se zlatým oltářem jsou
skvosty tohoto kláštera.
Nemohli jsme se na tu krásu vynadívat!


No a pak už rychle najít místo na sušení
a přespání.
Honza je prostě v tomto směru nepřekonatelný!
Opět našel krásný a ještě k tomu mateřídouškou vonící místo a opět jsme měli
večerní návštěvu. Dokonce dvě!


Den šestý.
Dnes se nám vstávalo nádherně, do sluníčka.
Pejsek, kterého jsme včera nakrmili, nám zřejmě chtěl oplatit svou vdečnost a celou noc nás hlídal.
Což znamenalo, že půlku noci proštekal.

Honzík ráno nenastartoval. Naštěstí to byla jen vybitá baterka, což vyřešili startovací kabely.


Museli jsme se pohnout a tohle krásný a slunný místo opustit a vydat se dál. Měli jsme před sebou dost km, čekal nás Drákulův hrad.
Cestou jsme doplnili vodu a zásoby, hlavně
pivo nám nějak závratně mizelo!
Hrad Poenari ten pravý a nefalšovaný
Drákulův hrad.
Aby jste ho zdolali musíte vyšlápnout 1480 schodů!


Zdá se to jako brnkačka, ale řeknu vám, že
v půlce se o mě už pokoušel infarkt
Navíc jsme těm našim mlaďochům svěřili do
batohu vodu, no a co myslíte, šlo jim to stoupání daleko lépe, takže nám frnkli i s
vodou.
Takže nejen že jsme nahoře lapali po dechu,
ale ještě malém zkolabovali žízní.
Ale dali jsme to!
A stálo to za to!
Dolů se šlo o poznání lépe.


Pak ještě malá zastávka u přehrady jezera Vidraru a pryč od lidí, zpět do divočiny!


Už cestou k hradu dostávala Vendy na mobil
výstražné zprávy, které se týkaly pohybu medvědů v této oblasti.
A zrovna okolo jezera Vidraru měli nějací
medvídci putovat.
Tak jsme zvažovali, zda zůstat nebo raději
popojet ještě dál.
Zůstali jsme. Na krásném místě u jezera.

A medvědi?
Zřejmě měli jinou zábavu, než strašit tůristy!
Večer měl Honza ďábelský nápad ohledně
naší další cesty. Projet Transfagarasan, ale trochu v jiném módu než je obvyklé!

Den sedmý

Takže co, že to byl Honzův ,,ďábelský plán?”
Přejet na Transfagarasan v noci a počkat na
krásný, romantický východ slunce!
Nejdříve jsme ho více méně všichni poslali
do háje, ale když začli padat otázky typu:
No a v kolik bychom museli tak vstávat?
V kolik odjíždět?
A kolik je to kilometrů?
Kolik kilometrů je ta offroadová cesta u
které kempíme?
Vstaneme vůbec?
Bez kafe nejedu!!!!!!
Jak přibývali odpovědi, plán se nám začal
čím dál tím víc zamlouvat!
I já si tak v duchu spřádala plány, že by bylo
moc hezké oslavit naše 30.výročí od svatby,
takovou romantikou!
Takže budíček ve 2 hodiny ráno.
Zabalit, rychlý kafe a ve 2,45 odjezd.
Nebe bylo plné hvězd a tak jsme byli plni
optimismu.
14 kilometrová offroad cesta nám trvala asi
hodinku.
A přiznám se, že jsem se hodně bála. Můj
první offroad v noci.


Zbytek cesty po asfaltu, byl v celku pohodový.
Teprve kus před vrcholem to začlo. Mlha!
Nejdříve jen tak trochu, sem tam a pak totální
mlíko!
Dokonce i tunel na vrcholu jsme projížděli
v mlze.
Ale ještě pořád naděje neumírala!
Slunce mělo vyjít kolem 5,30h a bylo teprve
4,30h, za hodinu se toho mohlo změnit!!!


Bohužel, nezměnilo se nic, romantika se
nekonala!
Čekali jsme až do 7,30h abychom alespoň
něco viděli z této slavné a i Top Gearem propagované cesty.

Na první benzínce snídaně.


Dále jsme měli namířeno směr Sovata a
solná jezera.
Dáváme přednost vedlejším silnicím a
opuštěnějším místům a tak jsme se nějak ocitli
v místech, kde žijí chudí lidé, většinou tmavší
pleti.
V jedné z nich jsme objevili nádhernou tvrz, ale bohužel v totálním rozkladu!


Když jsme si ji prohlíželi a fotili, najednou zazněl nějaký místní rozhlas a my si dělali legraci, že hlásí pozor jsou tu nějací cizáci, přijďte se podívat.
No zřejmě jsme nebyli daleko od pravdy, protože kde se vzali, tu se vzali, byli ulice plné lidí.
Děti mávali…..
Projeli jsme vsí jak nějaké celebrity a najeli
na polní cestu plnou bahna.
V plánu bylo najít zde nějaké místo na zakempení!
Bohužel, nebo možná, bohu dík, ji nešlo projet
a museli jsme se vrátit zpět do vesnice.
Myslím, že místní moc dobře věděli, že se tam tudy nedá!
Jedna místní babička sedící na zápraží, ukazovala na nás a chechtala se jak blázen!
Taková potupa!
A ještě ke všemu začalo pršet.
Ješte docela velký kus jsme jeli, než jsme se
rozhodli, že takhle to nepůjde!
Nechceme déšť, chceme sluníčko!
Rozhodnutí padlo jednoznačně a jednohlasně.
Vracíme se zpět na druhou stranu hor!
Plány jsou od toho, aby se měnily, takže
místo na sever, jsme zamířili na jih a jihozápad!


Kluci se vytáhli. Nevyspaní a unavení
zvládli cca 400km.
Mateřídoušková louka se osvědčila, takže jsme se na ni vrátili. Nejdříve to vypadalo, že budeme muset na rychlo hledat jiné místo, protože zde byli nějací místní dědové, také s Jeepem a snažili se podpálit hromadu kleští. Jak se říká ,,líná huba, holé neštěstí” takže kluci se hned šli ptát jestli můžeme zůstat. Shodou okolností jeden z těch staříků byl majitel a neměl s naším pobytem žádný problém. Proběhla družba se slivovicí a potom se staříkům konečně povedlo podpálit to kleští a odjeli. Zírali jsme na tu hořící hromadu a říkali si :,,tak to je fakt skvělý, oni snad chtějí abychom tu uhořeli.” Naštěstí stačily dva proudy moči a pár kapek vody a bylo po ohni. Noc jsme tedy opět strávili na tom krásném voňavém místě, kde na nás dohlížel zase jiný pejsek!


Osmý den
Dnes jsme si naordinovali delší spánek a pozdější odjezd.


Směřovali jsme na jih.
Nejdříve město Targu-Ju, doplnit zásoby. Zase!


Pak offroad vložka s příjemným obědem, na
na velmi zvláštním až mystickém místě, kde skoro po celou dobu na mě seděl motýl a v trávě spolu bojovali dva roháči.


Výjezd do šíleného kopce!


A nakonec brodění a zakempení.


Večer jsme u stanů v úžasu pozorovali světlušky.
Bylo to tu jak v pohádce!


Devátý den.
Znáte ten pocit, kdy se ráno probudíte a
máte pocit, že je něco špatně……..???
Zvláštní pocit jsem už měla den před tím,
na tom zvláštním místě na oběd.
Tím jak na mě neustále sedal motýl a
nechtěl se odemne hnout.
Jsem čarodějnice (spousta lidí to o mě říká) přikládám různým situacím magická znamení,takže i motýl mi přišel jako nějaké andělské poselství.
Doufala jsem, že dobré!

Než jsme se vydali na další cestu, kluci si ještě chtěli zařádit na tom šíleném kopci z předešlého dne. Náklon tak 40 stupňů. Vůbec se mi to nelíbilo, takže jsem nahoru šla pěšky. Fotila jsem a když jsem konečně vyfuněla za nimi na ten krpál, tak mi oznámili, že tudy se dál nepojede. A že jedou dolů. Nevěřícně jsem na ně zírala a pak byla naštvaná a vzteklá. ,,To jste mi to jako nemohli říct dřív?” ječela jsem!

Cíl dnešní cesty byl jasný, Eibentál. Nezbývalo než se vydat dál. U nejbližší studánky načepovat vodu, ,,poklábosit” s místním dědou , který se chtěl strašně moc družit, ale vzájemně jsme si nerozuměli ani slovo. Tak Vendy povídá: usmívej se a kejvej hlavou, to bude stačit…..

Průjezd Národním parkem a výborný oběd ve městě Baile Hercules byl už jen třešničkou na pomyslném dortu, dnešního dne.

Údolí Dunaje je něco nepopsatelně krásného, velikost a čistota řeky vám doslova vyrazí dech. A také je tu neskutečné vedro!


Když jsme dorazili k soše vytesané do skály Decebalus (Chopil Lui Decebal), přišlo to jak rána z čistého nebe….

Náš kamarád, naše láska náš milovaný pejsek Jack umíral…….. a my nemohli být s ním.

29.4.2006 – 6.7.2021 ♥️

Od sochy do Eibentálu jsme jeli jak v mrákotách a se synem a sousedskou řešili co je potřeba. Byli jsme moc vděční synovi, že tam v posledních chvílích byl s ním, i když to pro něj také muselo být velmi těžké.

V Eibentálu jsme zapadli do české restaurace a s velikou bolestí v srdci jsme se snažili nekazit náladu i našim společníkům. I když vím, že to chápali.

Jelikož jsme pili na žal a únava udělala také své, rozhodlo se, že tu zůstaneme na noc. Honzík v dobré víře vyjednal ubytování kousek od hospody v jedné zahradě. Jenže to znamenalo nechat auta před zahradou a vše potřebné nanosit dovnitř. Zdeňkovi se tohle řešení vůbec nelíbilo a dával to řádně najevo. No alespoň Vendy s Honzou poznali i jinou stránku tohoto jinak věčně rozesmátého muže……

Rozladění, naštvaní a unavení jsme se tedy v čele se Zdeňkem vydali hledat jiné místo k přespání. Když jsme dojeli k potoku a cesta zde končila, vjel Zdeněk otevřenými vraty do nějaké zahrady, s tím, že se tu otočí. A tu, kde se vzal tu se vzal najednou se před autem objevil muž a gestikuloval, co že to tu jako děláme. Zdeněk mu nejdříve říká: ,,já se jenom otočím”, ale pak ho napadlo, proč tu nepřespat……???

A tak jsme poznali úžasného pana Jarouška, který nám nabídl svou zahradu k přespání s tím, že tu můžeme klidně zůstat až do Nového roku.


Desátý den
V Eibentálu jsme u pana Jaroslava na
zahradě spali jak zabití a dlouho nám trvalo
než jsme se vypravili na další cestu.
Včera nám v hospodě místní poradili offroadovou cestu kterou můžeme klidně projet, bez jakýchkoliv omezení.


Offroad cesta byla dlouhá cca 24 km a jeli
jsme ji asi dvě a čtvrt hodiny.
Byla to pecka!
Poslední asi 3 km jsme jeli opravdu pomalým
tempem, protože tu cesta byla bahnitá a plná
výmolů.


Chtěli jsme se v další vesničce Banátu Bígru
naobědvat, ale bylo všechno zavřeno, takže
nezbylo nic jiného než sáhnout do vlastních
zásob.


Ale restaurace venku s krásným výhledem
je to nejlepší co může být!


Další zastávka Svatá Helena……pozdravit
pana Štěpničku v místním obchůdku.
A dát si u něj pívo je prostě už povinnost!


Místo na spaní jsme našli se super výhledem! S ,,větrníky” za zády.


Jedenáctý den
Všechno jednou končí…….i my se bohužel
museli začít s touhle krásnou zemí loučit.
Velká škoda! Nikomu z nás se nechtělo!
Klidně bychom tu ještě zůstali a dál kočovali.
Ráno jsme si ještě vychutnávali krásný výhled
ve Svaté Heleně, ale jelikož se už večer obrátil vítr a ,,větrníky” vydávaly silný šustivý zvuk, byli jsme rádi, že místo opouštíme.


Toho dne bylo pekelné vedro 40°C a my v autě bez klimatizace byli vyloženě vaření. Když jsme projížděli rozpáleným Temešvárem , kde se vzduch takřka nehýbal začínalo mi být na omdlení. Ještě že sebou vozíme minerální vodu ve spreji od Vichy, ta mi už nejednou zachránila život . Pokud si ji nastříkáte na obličej, dekolt a třeba ruce, je to alespoň na chvíli příjemné osvěžení.

Zastávka na oběd
Tohle jsme v restauraci nečekali….
Temešvár

Poslední noc jsme měli strávit u města Pecica. Když už jsme hledali místo k zakempení začala jsem vedrem kolabovat. Vystoupila jsem tedy z auta a sedla si na takový velký kámen ve stínu, s tím, že tu počkám až něco najdou. O tom Zdeněk nechtěl ani slyšet. Vyndal z lednice studenou vodu namočil ručník a šup s ním na můj zátylek. Pak ještě dodal: ,,a koukej tu vodu vypít ” Bez remcání jsem výjimečně poslechla!

Místo kluci nakonec našli parádní. Pod stromy, ve stínu, kde jsem se po nějaké době dala dohromady. Tentokrát jsme v takovém vedru s Vendy odmítly dělat večeři a tak si pánové museli poradit sami. A zvládli to na jedničku!


Den dvanáctý. POSLEDNÍ


Vstávali jsme ve 3,30h…….mlaďoši ve 4h.
Šlo jim to balení a ranní rozjímání o poznání
rychleji
Odjezd v 5 hodin.
Cesta příjemně ubíhala a i počasí k nám bylo
velmi vlídné.
Na hranicích nás stavěli jen na Rumunsko – Maďarských a tentokrát chtěli
vidět kufr auta.
Myslím, že jakmile zahlédli kempařské věci
a vyvalil se na ně odér špinavého oblečení,
raději ho nechtěli ani více otvírat a naznačili,
ať už raději jedeme.

Budapešť
Uherský Brod……motorest U Štěpána


Původně jsme měli naplánováno, že vyzvedneme mého Voyagera u Honzovy rodiny a přespime ve Zlíně.
Ale tím, že jsme vyjížděli tak brzy se situace
poněkud změnila.
V Čechách jsme byli okolo poledne a i když
jsme už měli za sebou necelých 600km,
bylo rozhodnuto, že těch zbylých 300km
až do domovů dáme!


U Devíti křížů na D1 jsme oficiálně naší
expedici ukončili společným jídlem
v KFC a fotem.

Moje postřehy:
🌺 Najeli jsme 3697 km
🌺 Největší finanční položka byla pochopitelně
za benzín……15665,- Kč a a hned v závěsu….
za pívo a doutníky, to nám pořád docházelo!
🌺 Závady na autech byli tentokrát
(díky bohu) malé.
Na to co jsme projížděli!!!
Zdeněk:

  • nešly zavírat a zamykat dveře
    -,, jemným poklepem” se musel několikrát
    zaklepnout list péra
  • ráno před cestou zpět se ozývaly divné zvuky od kola, asi kříž na kole….ale záhy se umoudřil
    Honza:
  • kvůli lednici (aby vůbec fungovala)
    se musela malinko předělat elektrika
  • prasklá tyčka stabilizátoru
  • rozsypal se a utrhl ze závěsu výfuk
  • 🌺 Nejlepší zážitek……????
    Za mě první celodenní offroad s úžasnou
    krajinou a výhledy…..i když jsem občas na
    některých cestách křičela: mě se to tady vůbec nelíbí, zastav vystupuju!
    🌺 Nejhorší zážitek…..????
    Na tom se jednoznačně shodujeme se Zdeňkem….když jsme se dozvěděli, že nám umírá pejsek a nemohli jsme být s ním
    🌺 Ono vůbec tu naši expedici tentokrát
    provázela Smrt…. umírali blízcí lidé
    i zvíře
    🌺 Ani jednou jsme nevyužili žádný kemp. Všude jsme spali na divoko, na nádherných místech většinou s úžasným výhledem.
    A se zvířaty!
    I když kolem nás jezdili nebo chodili lidé, nikde jsme neměli pocit ohrožení!
    🌺 Využívali jsme Mapy.cz…..tedy hlavně Honza.
    Dokázal v nich najít i ty nejschovanější místa a offroad cesty.
    🌺 Co se týká COVID bláznění, tak my jsme měli pocit, že ,, svět je zde v pořádku”.
    Ano v obchodech se nosili roušky,ale jen tam!
    I když jsme byli cizinci, lidé se k nám chovaly mile, přátelsky a nebáli se nám podat ruku
    🌺 Musím ještě zmínit dalšího člena expedice, který sice nejel s námi, ale jistil nás odtud z Čech.
    Johny Eiffel dostal důležitou funkci
    Logistic information manager!
    Sledoval za nás covid informace, abychom v případě zavírání hranic, či karantén mohli včas zareagovat.
    Honzo díky! Díky tobě jsme si
    mohli všechno užít naplno a nezdržovali se vyhledáváním informací.
    🌺 No a když už jsem v tom děkování…
    Velké díky patří mému muži Zdeňkovi za
    trpělivost. Mé ,,brzdi” slyšel snad milionkrát!
    Díky také patří Honzově rodině za poskytnutý azyl, jak pro nás tak pro Voyagera.
    A pochopitelně pro ty mlaďase, kteří s námi vyrazili, aniž by tušili jestli to bude fungovat.
    Honzo a Vendy DÍKY, bylo to s Vámi skvělý!

Vánoční výprava po Itálii 2019

25.12.- 31.12.2019

Tentokrát až do poslední chvíle nebylo vůbec jisté, zda pojedeme. Měnila jsem tento rok práci a v tomto odvětví není úplně standard brát si mezi svátky dovolenou. Ale nakonec to klaplo a my mohli vyrazit vstříc novým zážitkům.

25.12.2019

Vyjížděli jsme brzy ráno, neboť nás čekala dlouhá štreka. Tak jako minulý rok už od Plzně jen lilo a lilo.
Takže cesta byla poměrně nudná, protože
nebylo pořádně nic vidět.
V Brennerském průsmyku bylo docela dost
sněhu a sněžilo.
Naštěstí se sníh na silnici nedržel!
Ale Itálie nezklamala…… přestalo pršet a
i když jsme jí už nestihli prosluněnou, západ
slunce jsme přeci jen viděli.
Po 12 hodinách a 859 km jsme zakempili na  našem oblíbeném stellplatzu ve Veroně.

26.12.2019

Modena
Příznivcům aut je jistě jasné proč zrovna do
tohoto města.
Muzeum Enzo Ferrari byla jasná volba!
Musím říct, že mě doslova vyrazilo dech.
Nádherná auta, luxusní prostředí a úžasná atmosféra.
Při promítání dokumentu o Enzo Ferrari
jsem až musela zamáčknout slzu.
Tak to bylo nabitý emocemi!

Ještě jsme stihli prohlídku města.
Kde jsme byli lapeni černochem, který nám opravdu velmi dobře psychologicky chtěl prodat nějaké náramky.
Neúspěšně…..jsme totiž poučeni z let minulých!

Maranello
Další zastávka…Muzeum Ferrari!
Poprvé jsem viděla Formuli v reálu, kde jsem
si na ni mohla skoro sáhnout!
Je obrovská a zároveň hrozně malá.
Obdivuji jezdce Formule…… řídit v tak stísněných prostorách!
Kdysi jsme Formuli1 hodně sledovali….. ale to
byl svět ještě v pořádku a monoposty měli pořádný motory a krásný zvuk!
Doporučuji, pokud budete v Itálii určitě
si tyhle dvě muzea nenechte ujít!
Zvýhodněná vstupenka do obou muzeí stojí
pro jednoho 24€.
Ale za ty prachy, to rozhodně stojí!

Za tmy jsme ještě stihli Bolognu.
Náměstí Piazza Neptuno je obklopené dechberoucími stavbami.
A pochopitelně nesmí chybět kašna,
Fontana del Neptuno, která je celá bronzová.
Podařilo se mi ji vyfotit i se stínem Neptuna.
Asi budeme města navštěvovat častěji
za tmy, mají úžasnou atmosféru!

27.12.2019

Ravenna
Cestou do Ravenny jsme se tak kochali, že jsme
přehlédli ceduli ,,only telepass” při nájezdu na dálnici.
K naší smůle jsme telepass neměli a lístky na dálnici se zde nedávali.
Takže…… Zdeněk musel couvat!
Úzký nájezd a řidiči troubící a ťukající si na čelo.
Já pobíhající po silnici a snažící se ukazovat
a zároveň zastavovat auta.
No scéna jak z grotesky!
Ale to bychom ani nebyli my, kdyby všechno
probíhalo hladce.

V Ravenne jsme našli bezva parkoviště, hned
u městské brány. Už tu stálo pár karavanů,
a tak jsme doufali, že bude bezpečné.

Prohlídku města jsme si nejdříve naplánovali
podle průvodce a Google map.
Což znamenalo , že jsme si určili body,
které chceme vidět, no a podle Googlu vyrazili.
U Basilica di San Vitale jsme zjistili, že se dá
koupit jednotná vstupenka do pěti památek.
Za 9,50€ pro jednoho…no nekupte to!
Takže několika hodinová procházka po památkách mohla začít.
Basilica di San Vitale – osmi stěnná stavba, která je považována za mistrovské architektonické dílo.
Nachází se v ní množství mozaikové výzdoby
že 6.stoleti.

Mausoleo di Galla Placidia – hrobka sestry císaře Hinoria I., vyzdobená nádhernými mozaikami.

Battistero Neoniano – jsou to přestavěné lázně,
vyzdobené krásnými mozaikami.

Museo Arcivescovile e Capella di Sanť Andrea
Tak to jsme totálně zazdili!
Místo toho jsme vešli do kostela Duomo.
Ale nelitujeme…..byl nádherný!

Basilica di Sanť Apollinare Nuovo – nádherný kostel vyzdobený mozaikami.
U kostela je také zahrada a tam jsem měla velmi silný pocit, že tady už jsem určitě někdy byla.

Nachodili jsme toho dne ,,sto zimních kilometrů”
Po tom co jsme se vrátili ke karavanu a dali si nějaké jídlo se nám už prostě nikam nechtělo.
Takže jsme zůstali v Ravenne na parkovišti a
odpočívali.

Jak jsem psala výše… parkoviště se zdálo být bezpečné a navíc tu s námi zůstávalo přes noc několik karavanů, různých národností.
Nad parkovištěm je hlavní silnice, což znamená, že jsou slyšet auta. Ale jinak tu byl klid.

28.12.2019

San Marino
Ráno jsme opustili parkoviště, kde jsme strávili
klidnou noc a vyrazili vstříc dalším zážitkům.

Dnes bylo na pořadu dne
Serenissima Repubblica di San Marino – doslovný překlad: nejvznešenější republika sv. Marina.
A opravdu na vás už z daleka dýchne vznešenost tohoto státu ve státě.

Zdeněk našel velké parkoviště pro karavany a tam jsme našeho Loudu zanechali.
Adresa: Città di San Marino
Strada Della Baldasserona.

Původně jsme chtěli jít k pevnostem pěšky, protože podle navigace to nahoru mělo trvat cca 45 min.
Už po 300m jsem myslela, že vyplivnu plíce, naštěstí záchrana přišla v podobě lanovky.
Cesta jen nahoru za 5,60€ pro oba.
Sice mi bylo trochu blbě, mám závratě, ale
pořád lepší než šlapat ten krpál.
Nahoře vám doslova vyrazí dech ty úžasný výhledy!
Z jedné strany dohlédnete až na moře a z dalších budete uchváceni z kopcovité krajiny.
Škoda, že tohle foťák neumí zprostředkovat!

Staré město je moc krásné, ale stejně jako
v kterémkoliv jiném městě je zaplaveno obchody s cetkami.


Navštívili jsme jednu ze tří pevnostní.
La Guaita – postavena v 11.stoleti a nejstarší ze tří pevností. Sloužila také jako vězení.

Druhá pevnost – La Cesta – známá také jako Fratta.


Třetí pevnost – Il Montale – ta není veřejnosti
přístupná.

Ještě jsme viděli Basilica di San Marino.


Palazzo Pubblico, což je sídlo vlády.
Měli jsme štěstí a dočkali jsme se i střídání stráží.
Jo a mají krásný střapatý čepice!

Ještě bych chtěla napsat několik zajímavostí
o tomhle malém státě.

  • podle počtu obyvatel je 3 nejmenší v Evropě
    a 5 na světě
  • je to jeden z nejbohatších států na světě
  • má velmi stabilní ekonomiku a nejmenší nezaměstnanost v Evropě
  • je nejstarší, stále existující republikou na světě.
    Založeno v roce 301.
  • Statuta z roku 1600 jsou označována za nejstarší
    psanou stále platnou ústavu na světě.
  • soudci z důvodů nestrannosti nesmí být občany
    San Marina
  • až 95% obyvatel nemá žádné oficiální dluhy
    (úvěry, hypotéky apod) což je ve světovém
    měřítku unikát.
  • pošta zde vznikla v roce 1607 a je označována
    za první veřejnou poštovní službu světa.

Odpoledne jsme zamířili k moři nedaleko Rimini.
Stellpatz, který jsme si vyhlédli byl bohužel
obsazený, takže parkoviště s výhledem na
moře to jistilo.
Opět jsme tu nebyli sami.  Italové jsou prostě
karavanový národ a jsou mi tím moc sympatičtí!

29.12.2019

Dopoledne jsme ještě strávili u moře
Procházka po pláži byla parádní.
Nejdříve jsem si říkala, že bych si alespoň sundala boty a trochu se pobrouzdala bosky v písku a moři.
Ale zima byla větší než jsem si myslela.
Sice svítilo sluníčko, ale foukal studený vítr.
Teplota tak cca 8°C.
No otužilec holt nejsem.
Zato mušlí jsem si vezla plný auto.

No a pak už jsme vyrazili zpět… směr domů.
Nebo jinak, začli jsme se pomalu přibližovat k domovu.
A protože měst a památek už bylo dost, máme
ještě v plánu také si užít trochu přírody.
Už za tmy jsme dojeli do místa odkud se zítra vydáme na poslední poznávací trasu.

30.12.2919

Lago di Garda.
Jezero Garda má rozlohu 369,98 m2.
Je dlouhé 51,6 km a široké 17,2 km.
Délka jeho břehu je 158,4 km.
Maximální hloubka je 346 m.
Nadmořské výška 65 m.n.m.

Nocovali jsme v městečku Peschiera del Garda a ráno se vydali po západním břehu jezera
poznávat tenhle kout Itálie.
První a také zároveň poslední zastávka bylo městečko Simione.
Byli jsme zvědaví na místní pevnost
Rocca Scaligera.
Obdivovat jsme ji bohužel mohli jen z venku, ale i tak se nám moc líbila.
Stejně jako městečko a jezero, pochopitelně.
Jen těch lidí všude…….


Proto jsme se rozhodli, pryč od měst, chceme
hlavně vidět jezero. Ze všech jeho úhlů a zákoutí.
Vždyť kvůli němu jsme sem hlavně přijeli.
Bohužel podél pobřeží navazuje jedno městečko na druhé a ač jedete podél pobřeží, z jezera vlastně nevidíte nic!
Vše je zastavěno, nikde žádné místo k zastavení a pokochaní se tou krásou.
Kousek za městečkem Gargnano
začínají tunely……spousta tunelů!
Před tím prvním jsme se asi hodinku zdrželi
ve stojící koloně.
Kamión, který tady neměl co dělat se snažil propasírovat skrz tunely.
A to některý vypadali, že jimi neprojedeme ani my!
Vůbec nechápu jak se tam protáhl!
No naštěstí to nějak dokázal a my mohli
pokračovat dál.


Poslední kus cesty před městečkem
Riva del Garda jsme konečně jeli opravdu těstě
u břehu jezera a mohli tak obdivovat majestátné
pohoří Monte Baldo (více jak 2000m.n.m) úžasně osvětlené zapadajícím sluncem.
To byla podívaná…

A tak jak zapadlo slunce, tak se i my museli
s tímto divem přírody rozloučit.
Mířili jsme k domovu!

31.12.2019

Noc jsme strávili na vyhrazeném parkovišti u benzínky pro karavany.
Jedno z velmi dobrých stání!
Měli tu totiž i dobiječky baterií pro karavany.
Což není úplně všude.
No a pak už ,,arrivederci Itálie”
Minulého Silvestra jsme strávili na parkovišti mezi kamiony, ale tentokrát jsme spěchali za kamarády do Čech.
Vždyť co je víc než bezvadná rodina a skvělý kamarádi!!💖
Ale v Itálii jsme rozhodně nebyli naposledy!

Pár fotek z Brennerského průsmyku.
Ty horské masivy jsou tam ohromující a úchvatný!
A tak přidávám pár informací:

  • průsmyk je ve výšce 1374 m.n.m.
  • už v dávných dobách byl stezkou, kterou
    využívali Římané (48 n.l)
  • od roku 1772 tudy vedla silnice
  • od roku 1867 železnice
  • od roku 1974 dálnice na které se nachází svého času nejvyšší most Evropy – Europabrücke.
    Dnes už jen nejvyšší most Rakouska

Moje postřehy

🌼 najeli jsme 2446 km
🌼 projeto 295,95 l nafty. Největší finanční položka celé výpravy.
🌼 vyfoceno cca 1420 fotek
🌼 tentokrát bez karambolů a vytlučených oken
🌼 tím, že jsme se pohybovali v jiné části Itálie, ubylo malých aut. Dokonce jsme tentokrát zaznamenali i daleko více Jeepů.
Zřejmě to bude tím, že v této části Itálie
jsou ulice o něco širší a je blíž k horám.
🌼 temperament Italů nebyl na silnicích skoro vidět.
Louda není žádný závodník…jezdili jsme pomalu a jim nedělalo žádný problém jet za námi. Nikdo netroubil, nikdo se nesnažil riskantně předjíždět.
Vypadalo to jako by byli na dovolené s námi.
Za celou dobu jsme neviděli jedinou bouračku, ani ťuknutí!
Jezdí velmi ohleduplně a předvídavě.
🌼 stejně tak jako v Rumunsku jsou i zde posedlí kruhovými
objezdy……jsou všude a klidně i několik za sebou!
No a taky různými nájezdy, podjezdy, přejezdy…atd.
To je opravdová džungle!
🌼 Italové jsou milý a usměvavý národ.
Rádi se seznamují a rádi s vámi poklábosí.
I když vy italsky neumíte ani slovo a anglicky chytáte
každé 3 slovo. Přesto gestikulují a mluví a mluví! 😆😍
Jediné co bych Italům trochu vytkla (nebo možná je to obdiv?) je to, že když jdou, tak jdou!
Žádné vyhýbání, žádné počkání až někdo projde!
Jdou čtyři vedle sebe úzkou ulicí a vůbec je nenapadne, že by někdo mohl uhnout.
🌼 jinak ale Italové pořád zůstávají mým oblíbeným národem.
🌼 Karavanovým národem – z jejich infrastruktury pro karavany (stellplatz, servisní místa na benzínkách i jinde,atd.) by si naši úředníci a politici měli vzít příklad.
I ve velkých městech najdete stellplatz a velká parkoviště
pro obytná auta, na kterých můžete v případě potřeby většinou i přespat.
🌼 tentokrát jsme jezdili a chodili podle Google maps a pokaždé dojeli a došli tam, kam jsme potřebovali.
🌼 parkoviště a stellplatz jsme hledali přes výbornou appku Park4night
🌼 Pozor na černochy prodávající na ulici cokoliv.
Opravdu to mají velmi dobře psychologicky zmáknutý a pokud s nimi navážete hovor, i přes to, že nebudete chtít nic kupovat, velmi těžko se jich pak zbavíte.
Proto doporučuji…..na oslovení vůbec nereagovat!!!!!
🌼 z neznalosti jazyka vznikají i úsměvné situace!
Jako třeba, když si jdete koupit smetanu a říkáte si, že to přeci zvládnete bez překladače…..no a koupíte syrovátku!
🌼 a jak to většinou bývá, na co se těšíte vás třeba zklame a naopak, když si myslíte, že vás nemá co překvapit, zíráte v němém úžasu.
A tak to, alespoň pro mě, bylo se San Marinem.
Tenhle stát ve státě mě úplně okouzlil.
Prostě pecka!
Ty výhledy byli úchvatný!
Jestli budete mít cestu do Itálie tak San Marino rozhodně nesmíte vynechat.
🌼 Itálie……poslední země kterou jsme v roce 2019 navštívili a pevně doufám, že ne naposledy.
Je nádherná a je v ní toho spoustu k objevování!💝

https://youtu.be/_G88oyO5PO8

Vánoční výprava po Itálii 2018

22.12.2018 – 1.1.2019

22.12.2018

Přípravy vrcholili! Zdeněk už měl našeho ,,Loudu” připraveného k odjezdu, jen já zase nestíhala. Měli jsme tolik věcí (a já doufala, že všechny upotřebíme ), že jen nanosit je do ,,Loudy” trvalo celou věčnost. Modlila jsem se, aby nás po cestě nikde nezvážili.

Měli jsme mít tentokrát několik poprvé:

poprvé někam odjíždíme přes Vánoční svátky a hlavně na Štědrý den!

poprvé bude štědrovečerní večeře v obytce! (klasika – rybí polévka, salát a řízek)

poprvé přijde Ježíšek někam jinam než domů!

poprvé jedeme obytkou do zahraničí!

poprvé jedeme obytkou v zimě!

A abychom se do té Itálie vůbec dostali museli jsme projet přes Alpy. Kde jak jsem předpokládala bude zřejmě sníh a zima. A toho jsem se trochu hrozila.

No, ale tahle poprvé by nebyla možná, pokud bychom neměli tak ÚŽASNOU celou velkou rodinu! Která projevila velké porozumění pro náš cestovní plán a slavila s námi štědrý den už začátkem prosince!

23.12.2018

První den najeto 370 km. Cesta byla pohodová a užívali jsme si jí. V Čechách jsme na cestě potkali dvě obytná auta a v Německu pak dva karavany. Říkali jsme si…..tak nejsme jediní blázni na cestách. Okolo Vimperka bylo obzvlášť hnusný počasí a ještě k tomu sníh. Naštěstí ne na silnicích. Cestou se nám moc líbilo město Passau v Německu, kterým jsme projížděli.

Do cíle dnešního dne Salzburgu jsme dorazili už za tmy a ……neskutečně lilo a lilo a lilo! Zaparkovali jsme na parkovišti ve městě cca 20 minut od centra a těšili se na plánovanou procházka po centru města. Bohužel se nekonala, protože pršelo tak, že by psa nevyhnal. Tak jsme alespoň plánovali další trasu a určovali si místa, která chceme bezpodmínečně vidět. Těšili jsme se jak malé děti. Zítra už nás měla přivítat naše vysněná Itálie.

24.12. 2018

Ráno okolo 5 hodiny nás v Salzburgu vzbudil neskutečně silný vítr, tak silný, že se kymácelo celé auto! No bála jsem se! A pak přišla bouřka! Odjížděli jsme tedy ze Salzburgu dříve než jsme původně chtěli! A pořád lilo! Bylo nám líto, že zřejmě z Alp neuvidíme nic za tohoto počasí, ale neztráceli jsme optimismus, protože tam kam jsme měli namířeno, pršet podle předpovědi nemělo.

Pršelo až do Brenneru a jen co jsme zaplatili mýto a ujeli sotva kilometr, začalo sněžit! Hustě sněžit! Zdeněk prohlásil, že jet na sněhu se 4 t obytňákem, který má jízdní vlastnosti bitevní lodi, si úplně neužívá!

Naštěstí sotva jsme přejeli hranice do Itálie sněžit přestávalo a po pár kilometrech nebylo po sněhu ani památky. Dokonce ani nepršelo! Vyjasnilo se a konečně bylo na co koukat. Itálie nás prostě přivítala přesně tak, jak jsme si představovali. U Trenta dokonce svítilo nádherně sluníčko a bylo 17 stupňů. Zastavili jsme u jedné benzinky a čekalo nás překvapení. Byla zde výpusť na odpadní vodu, mohlo se vylít WC a dokonce byla možnost připojit se zdarma na elektřinu! Byli tu prostě na karavanisty připraveni! Každopádně Italové jsou bezpochyby karavanistický národ, protože jsme cestou potkali minimálně 35 obytných aut a asi 5 karavanů!

Po 450 km jsme dorazili do cíle dnešní cesty, města Verona. Zdeněk našel na Park4night úžasný stellplatz nedaleko centra, kde jsme za 10 euro mohli zůstat 24 hodin.

No a protože bylo něco po 14 hodině, hned jsme se vydali na prohlídku města! A bylo na co koukat! Amfiteátr, kostely, náměstí, nádherné domy, Juliin balkónek, mosty, vánoční trhy! Vánoční atmosféra jak se patří!

Zpět jsme dorazili před šestou! A štědrovečerní večeře nám chutnala dvojnásob! Dokonce i ten Ježíšek nás našel!

25.12.2018

Verona nás ráno přivítala mlhavým a chladným ránem! Po vypuštění a napuštění všech tekutin do karavanu jsme vyrazili do dalšího města – Janova! Mlha nás provázela většinu cesty. Vždy se na chvíli rozplynula, abychom se mohli pokochat krásami krajiny, kterou jsme zrovna projížděli a pak zase vše pohltila!

Genova -Janov. Parkovali jsme na předměstí a parkovné 2,40€/hod. se nám zdálo docela slušný. Zdeněk kouknul na parkovací automat a prohlásil: ,,jo ten je stejnej jako u nás”. Ale nebyl! Chvíli tam špekuloval, cože jako ten automat po něm chce! Když neumíte italsky, tak se spíš domníváte co tam asi tak je napsáno. Překladač stávkoval. Ale jsme chytré české hlavičky a nakonec jsme na to přišli. Místo SPZ se na klávesnici naťukalo číslo parkovaciho stání – a bylo to.

Podle průvodce se prý Janovu také říká,, La Superba” -Skvostné město. No úplně na nás tak nepůsobilo. Bylo spíš takové dost špinavé, oprýskané a smradlavé. Hlavně ve starém městě v těch malých uličkách. Ale zas na druhou stranu ty velice úzké uličky měli své ohromné kouzlo. My jich prošli celkem hodně, hlavně když Zdeňkovi nahlásila navigace, že nemá v těch úzkých uličkách signál. Tak jsme měli tedy i možnost dojít do takových míst kam asi normálně turisté nechodí. Do uliček LÁSKY! Postávali tu spoře oděná děvčata a spousta černochů(zřejmě migranti) Já když jsem to viděla, tak jsem tedy dost znejistěla a říkám Zdeňkovi: ,,no tak to nevidím dobře!” A Zdeněk? ,,To dáme!” Bafnul mě za ruku, přidal do kroku a vlíknul mě těmi úzkými uličkami pryč. No dali jsme to, ale příjemný pocit jsem tam tedy neměla.

V přístavu bylo také hodně migrantů. Různě postávali nebo seděli na lavičkách, ale nikdo si nás nevšímal. A co nás tedy nejvíc překvapilo, bylo metro! Ano, Janov má metro, což jsme vůbec netušili. Původně jsme chtěli ve městě zůstat, ale pokud při našem příjezdu působilo město ospale, tak teď to tu začínalo žít. Tak jsme zvedli kotvy!

Nakonec jsme zůstali asi 70km od Janova na jedné benzince. Na vyhrazeném parkovišti pro karavany. A spalo se nám báječně.

26.12.2018

Dnešní cesta vedla nejdříve do města Pisa. Samotné město na nás působilo ospale a všedně. Než se dostanete k šikmé věži, musíte projít okolo stánků, kde na vás ,,útočí” prodejci (většinou černoši) a nabízející všechny možný tretky! A taky magnetky. Hned jsme si vzpomněli na naše nejen cestovní kamarády Týnku a Honzu. Týnka by byla nadšená z toho výběru! Nebudeme zastírat, že nám tu tihle naši parťáci na naší výpravě chyběli. Ale byli v očekávání radostné události – prvního potomka a tak tu nemohli být s námi! U věže bylo neskutečné množství turistů. Což jsme vůbec nečekali a říkali si, že v létě to tady musí být masakr. Věž samotná a okolní stavby(basilika Duomo di Pisa a Baptisterium) jsou nádherný! Dalo by se tu postávat a obhlížet je ze všech stran hodiny a hodiny.

Jenže my museli pohnout, protože jsme chtěli dojet do Florencie. Měli jsme vyhledané jedno parkoviště celkem blízko centra města, ale navigace se v městě rozhodla stávkovat a uprostřed rušné silnice nám oznámila,, jste v cíli.” Naštěstí Zdeněk rychle zareagoval a zaparkoval na blikačky na stání pro taxi. Tam jsme chvíli hledali něco dalšího a nakonec jsme se rozhodli pro stellplatz v kopci nad městem. A udělali jsme dobře, protože jsme objevili úžasnou vyhlídku, ze které máte Florencii jak na dlani. No a protože jsme zvědaví, nezůstalo jen u vyhlídky. Sešli jsme až dolů k řece a tam vlastně čirou náhodou objevili nádherný most Ponte Vecchio. A to jsme šli původně k domu Galilea. Cesta nazpět byla trochu náročnější, protože jsme kilometr stoupali do kopce. Nechtěli jsme si nechat ujít tak nádherné a rozlehlé město, plné úchvatných památek, takže jsme zůstali a těšili se až druhý den vyrazíme objevovat.

27.12.2018

Ráno se nám nechtělo do Florentské dopravní špičky a tak jsme auto nechali na stellplatze a do města vyrazili autobusem. Zdeněk zjistil, že se jízdenky dají koupit buď v trafice, u řidiče a nebo přes sms. No ale líná huba holí neštěstí, takže Zdeněk odchytl nějakého chlápka, co počítal peníze z platebního automatu na stellplatze a od toho jízdenky koupil. Autobus nás dovezl do centra k vlakovému nádraží a odtud pak už po svých objevovat krásy Florencie. Bylo opravdu na co koukat! Na vstup do Katedrály Santa Maria del Fiore se stálá dlouhá fronta, která se táhla podél celé katedrály. Nechtělo se nám ji vystát a tak jsme si katedrálu prohlédli jen z venku a vydali se dál na další skvosty tohoto města.

Autobusy tady nejezdí stejnou ulicí tam i zpět jako u nás. Ulice jsou tu hodně úzké, proto jsou tu samé jednosměrky. Takže autobusovou zastávku, abychom se dostali zpět jsme spíš jen tak odhadovali. Naštěstí jsme ji trefili! Po vypuštění a napuštění tekutin v karavanu jsme chtěli vyrazit na další cestu. Zdeněk zaplatil stellplatz v platebním automatu, ještě si liboval jak to skvěle zvládnul, ale………závora se ne a ne otevřít. Zkoušeli jsme zvonit na nějaký dohled, aby pomohl, ale bylo to úplně k ničemu. No blbnuli jsme tam dobrých deset minut a už byli dost zoufalý, když tu najednou……..závora se sama zvedla. Skočili jsme tedy rychle do auta a pryč. Než si to ta potvora rozmyslí!

Naše cesta vedla do města Siena. Původně nebyla v cestovním plánu, ale je při cestě za naším dalším cílem a rozhodně stálo za to, se tu zastavit. Do centra jsme stoupali šíleným kopcem, kde se o nás pokoušel infarkt, ale odměna byla sladká. Náměstí Piazza del Campo je velkolepé. Ohromilo nás svou velikostí a krásou. Každoročně se zde koná ,,Palia” koňský dostih. Soupeří spolu jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů. Na náměstí se nachází jedna z nejvýznamnějších gotických staveb Palazzo Pubblico se 102 metrů vysokou věží Torre del Mangia.

Další významná stavba je Santa Maria Assunta, Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Zajímavost spojená s touto katedrálou a vlastně s celou Sienou je návštěva syna Karla IV. Zikmunda Lucemburského, který zde před svou korunovací pobýval.

28.12.2018

Tento den jsme si naordinovali oddych, pohodu a klídek! Žádné kostely, žádné katedrály, žádné památky, žádná města. Jen příroda, voda a pohodička! Ze Sieny jsme jeli do lázeňského městečka Saturnia. Cestou jsme obdivovali úžasná ,,panoramata”. Toskánsko je nádherná část Itálie. A já se zamilovala!
Na první pohled! Odpoledne jsme se cachtali v horkém termálním prameni a moc si to užívali. Voda tu má celoročně 39°C. Když se koupal i Zdeněk, tak byla fakt teplá. Teplota venku 12°C. Na sluníčku o něco víc. Ale to dnes svítilo pomálu. V podvečer jsme chvíli seděli i venku, a pak uvnitř hrály karty. A byl to lítý boj.

29.12.2018

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Po potřebné údržbě – vylití a nalití tekutin a úklidu v karavanu jsme se vydali k moři. Dojeli jsme do přímořského města Civitavecchia a tam strávili část dne. Bylo nádherné počasí a mohli jsme být venku jen v tričku. Užívali jsme si tedy sluníčka a moře. To teplé počasí úplně svádělo do moře skočit. Ani se nám odtamtud nechtělo! Ale čekalo nás hlavní město Itálie….Řím.  

Zdeněk našel parkoviště v blízkosti Vatikánu v klidné ulici, kde jsme se chystali přenocovat. V autě tu hlídkovala místní policie, což nás mělo varovat, ale nás to utvrdilo v tom, že je to bezpečné místo. No a protože jsme od moře přijeli vcelku pozdě, vydali jsme se jen na krátkou procházku. To hlavní nás čekalo až zítra…..12 km túra po krásách Říma.

30.12.2018

Brzo ráno jsme vyrazili do víru velkoměsta. Měli jsme naplánovanou trasu, která měla mít cca 12km, ale Zdeněk trasu průběžně ,,zlepšoval” a měnil takže jsme nachodili spíš tak 15 – 20 km. Bohužel jsme si vybrali blbý čas k návštěvě Říma, protože v Itálii mají od 22.12. do 6.1.prázdniny, takže zde nebyli jen turisti, tedy cizinci, ale i mraky Italů. Moje milovaná sestra mě před odjezdem kladla na srdce, že se máme vyhýbat davům, aby se nám nic nestalo. Bohužel tady to bylo nemožný! Je tedy pravda, že u všech památek stály po zuby ozbrojeni vojáci, ale myslím, že kdyby tam nějaký šílenec začal střílet do lidí, zřejmě by tam v tu chvíli stejně nebyli nic platní. Naštěstí se nic takového nestalo a den v Římě jsme i tak náramně užili. A viděli jsme toho opravdu hodně…..Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Andělský hrad, náměstí Piazza Navona se třemi nádhernými kašnami, fontána di Trevi, Španělské schody, Vatikán s jeho nádhernou bazilikou svatého Petra a Svatopetrské náměstí.

Uchození a unavení jsme se okolo 17 h. vraceli k autu s vidinou odpočinku a piva. Jenže nějací idioti (omlouvám se, ale nedají se jinak nazvat) nám připravili překvapení! Vymlátili nám obě boční okýnka u řidiče. Naštěstí se dovnitř nedostali, protože Zdeněk prozřetelně k sobě zakurtoval oboje dveře. A nebyli jsme v tom sami, další karavany okolo nás na tom byli stejně A v tu chvíli se tam objevil nějaký starý pán, a že nás jde pozdravit jako krajany. Když pak viděl co se nám stalo, s celou rodinou se nám snažili pomoct. Jeho syn volal na policii a zjišťoval jak postupovat dál. Kam zajet na policejní okrsek atd. Byli pro nás jak zjevení! A pak, že ANDĚLÉ neexistují!

Museli jsme dojet na policejní okrsek, protože tady k takovým ,,drobnostem” policie nejezdí! Zdeněk vybaven minimální znalostí jazyka a s hlasovým překladačem se vydal na policii. Zvládnul to výborně a vrátil se s protokolem a s tím, že to je všechno. A já si v duchu představovala, že přijdou sejmout otisky, nebo vzorky krve, které nám tu ten parchant zanechal. No a protože už byl večer sháněli jsme kde v bezpečí přenocovat. Na prvním stellplatzu se sice snažili, ale nakonec místo nenašli. Na druhém to nejdříve vypadalo stejně, ale pán byl hrozně ochotný a nakonec jsme utahaní ve 22h konečně zakempovali. Zdeněk ještě kontaktoval pojišťovnu a na internetu sháněl nějakou opravnu, kde by nám zítra okna vyměnili.

Velmi pozitivní zjištění tohoto dne: Kromě idiotů, je na světě i spousta hodných lidí, kteří jsou ochotni pomoci!!!

31.12.2018

Ráno se nám na recepci stellplatzu snažili pomoci. Dostali jsme kontakt na zřejmě jediný otevřený servis v Římě. Italové totiž mají dnes svátek. V servisu měli docela dost aut s vymlácenými okny. Při čekání jsme se tam dali do ,,řeči” s nějakým Italem, který nám říkal, že to dělají gangy Rumunů. Každopádně v servise po dlouhém domlouvání nám sdělili, že sklo pro naše auto nemají. Naše další cesta tedy vedla do OBI, kde Zdeněk koupil plexi a lepicí pásku a na parkovišti u OBI okna zadělal a bylo rozhodnuto, že se prostě vydáme na cestu domů. Chtěli jsme nevšední dovolenou??? No tak rozhodně jsme Nový rok přivítali dost nevšedně! Na dálnici, na odstavném parkovišti, mezi kamiony. Ale, co….. bude alespoň co vyprávět vnoučatům!

Moje postřehy z cesty!

Najeli jsme 3185 km, bývalo by to bylo o něco víc, ale osud to chtěl jinak! Nafotila jsem přes 1400 fotek! Itálie je nádherná země a ani to co se nám tu stalo nás neodradí se sem jednou vrátit!

Moc se mi líbilo, kolik jsme v Itálii potkávali obytných aut! Za mě to je fakt karavanová velmoc. Děti mají prázdniny, všichni Italové naskáčou do svých obytných aut a migrují po celé své zemi. A také jsou na ně všude jak se patří připraveni. Skoro na každé benzínce výlevní místo a parkování jen pro karavany. A ty stellplatzy! Jediné co tu kazí tu radost, jsou ceny pohonných hmot. Nafta průměrně cca 40 Kč/litr je fakt nářez! A také poplatky za dálnice. Dálnice ŘÍM – BRENNER 53,70 euro.

Jinak co se týče karavaningu jako takového, zjistila jsem, že hlavní náplní karavanisty na cestách je: kde vyleju odpadní vodu a WC, kde napustím do karavanu pitnou vodu a popř. kde se připojím na elektřinu a dobiju baterky. Je potřeba vědět, jak dlouho se vším vydržím a podle toho logisticky přemýšlet, kdy a kde zastavím. I my jsme to jednou úplně nevystihli. Počítali jsme, že cestou z Janova někde na benzínce vylijeme nádrž od WC, ale zrovna žádná taková benzínka po cestě nebyla. Naštěstí to dobře dopadlo a my to dovezli na stellplatz do Florencie.

Doprava. Italové si opravdu s nějakými pravidly silničního provozu hlavu nedělají. Kde jsou dva pruhy, oni si z nich udělají tři. Ten kdo má jet rovně, odbočuje, ten kdo má odbočovat, jede rovně. Rychlostní limity jsou pouze orientační. Červená neznamená stůj. Blinkry? Na co? Hlavně ve městech se všichni všude cpou, troubí a ukazují si neslušný gesta. Ale přesto všechno jsme za celou dobu neviděli jedinou bouračku. Hodně jezdí tak, že předvídají.

Co se týká aut tak oblíbená jsou všechna malá. Je to pochopitelný! Některé uličky jsou tak úzké, že žádné jiné auto by neprojelo. A i tak jsou některá dost obouchaná a poškrábaná!

Na cestě jsme používali tyto aplikace: Sygic Truck – navigace, abychom se všude vešli. Kombinovali jsme s Waze. Google maps – navigace pro pěší, po památkách ve městech. Park4night – vyhledávání slellplatzů a parkovišť. Google překladač – úžasná věc, pro ,,blbce” jako my co umí jen rusky.

Abych se přiznala, očekávala jsem nebo spíš jsem si moc přála poznat Řím takový jako ve filmu ,,Prázdniny v Římě”(starší ročníky znají – jsem holt věčný romantik) Ale přes tolik turistů to nebylo možné. A možná ani takový Řím už neexistuje. Ale jinak je to nádherné město, plné nádherných památek, náměstí a uliček. Jediné co tohle všechno hatí, jsou odpadky. Jsou všude! Na ulicích, v parcích, na parkovištích, koše přetékají, popelnice přetékají a ten neskutečný čurbes a smrad okolo nich.

Závěrem je potřeba říct, že né každý asi úplně chápal, proč jedeme pryč zrovna na Vánoce. Byla to zvědavost, poznat jak to chodí jinde, nebo jen zažít Vánoce jinak a jinde?Nevím. Ale každopádně to stálo za to! Ty zkušenosti a zážitky, které nám už nikdy nikdo nevezme! A o tom to vlastně celé je…….

https://www.youtube.com/watch?v=XF4oMBBZihc

Blog v padesáti? Proč ne! Aneb i babičky můžou frčet na blogu

Už několik dní se potýkám s nějakou chorobou, která se mě v žádném případě nechce pustit.

A jak si tak ležím na gauči, piju horký čaj a polykám prášky, říkám si,že tohle je neskutečný plýtvání s časem.

Takže co s tím?

No po tom co má člověk z pracovního procesu div né lobotomii mozku, je těžké najednou něco vymyslet!

Jasně, sebevzdělávání………jásám!

Začínám zlehka a na YouTube shlédnu snad všechny cestopisy. Následují dokumenty o hradech.

A také Tatra kolem světa neoficiální videa.

Na můj mozek to má blahodárné účinky a tak si troufnu i na několik kurzů o focení.

Některá jsou fakt super.

Mám obrovskou chuť vyrazit ven a nabyté znalosti zužitkovat.

No bohužel……..jsem nemocná, tak to musí počkat.

A tak hledám něco dalšího……

Narážím na několik videí o psaní blogu a říkám si ,,no jasně, to se může hodit“.

Z toho nepřeberného množství informací, mi jde hlava kolem.

Snažím se utřídit si myšlenky a vybrat pro sebe jen to podstatné.

V hlavě mi však pořád zůstává spojení : WordPress – nejlepší pro psaní blogu.

Tak pátrám…..ještě, že je ten internet.

Trocha informací se vždycky hodí..

Nakonec si říkám, že nějaká ta změna určitě neuškodí a pokud by to mé psaní mělo posunout

někam dál…..no tak proč né!

Jdu do toho a zakládám si blog na WordPressu s vlastní doménou.

Paráda….jásám….no, ale jen do té doby než si otevřu už svůj blog a

chci si ho nastavit k obrazu svému.

Všechno je v angličtině!!!

Dýchám…….já a angličtina?

Tak jedině rusky……..

Po prvotním šoku, si říkám:,,klid to půjde“.

Nejdřív zkouším kopírovat texty do překladače. Je to hrozně zdlouhavé a než se vrátím zpět do editoru, polovinu zapomenu.

Pak mě napadá spásná myšlenka.

V telefonu je překladač, který když nasměrujete na text, tak vám ho přeloží.

Super….vyřešeno!

Nastává další problém.

Víte co je Plugin, widget a další ajťácký názvy……já tedy ne!

Googlim. Jde to pomalu.

S velkou slávou umístňuji na domovskou stránku fotku……co na tom, že pod ní vykukuje obrázek šablony.

Chce se mi slavit…..bouchnot šampus……nemůžu beru antibiotika!

To co by někomu znalému této problematiky trvalo pár minut, mě trvá celý den.

Jsem unavená, vyčerpaná, ale nevzdávám se!

Další den se do toho pouštím nanovo.

Nejsem schopná se posunout dál. Zuřím, jsem zoufalá.

Manžel, který si většinou se vším umí poradit, stojí nade mnou a krčí rameny.

Pak raději odchází, se slovy: holka to ti neporadím!

Za den vystřídám snad všechny emoce.

Od nadšení, přes vystřízlivění, vztek, křik, pláč, až k hysterickému smíchu.

To už je poslední level těsně před zhroucením.

Zavírám počítač.

Ráno je moudřejší večera.

Nevím co se stalo, ale další den je tak 80% nastavení v češtině.

Jestli se tak stalo tím, že jsem nevědomky někde něco zmáčkla, nebo tím, že konečně naběhla doména, netuším.

Každopádně, ale doslova šílím radostí a do další práce se pouštím s velkou vervou.

I tak mi to trvá dalších několik dní.

Nejdříve se mořím tím, jak dostat stránky do menu.

Pak jak dát do stránky odkaz na příspěvek.

No a když už mi dochází síly a trpělivost a povolávám zálohy, (mladšího syna)

najednou se to zlomí a na ten fígl přicházím.

Co Vám budu povídat……bylo to peklo!

Přibilo mi nespočet bílých vlasů (ještě, že to pod tím nánosem barvy není vidět),

nespočet vrásek a zestárla jsem tak min.o deset let.

Ale ten pocit………DOKÁZALA JSEM TO!!!!!

Ten se nedá popsat.

Stránky určitě nejsou jako od nějakého odborníka, ale jsou moje a jsem na ně náležitě pyšná.

Takže doufám, že se Vám budou líbit a rádi se sem budete vracet.

Chystám tady toho na Vás spoustu…..tak se těšte!

P.S. Fotky z tohoto mého počinu neexistují……nenašel se nikdo, kdo by si

troufl mě fotit! 😂😄

Autocamp ATC Jesenice

Červen 2021

Historicky první místo, které od nás obdrželo samolepku Babička na cestách. Což znamená , že toto místo DOPORUČUJEME!

https://www.atcjesenice.cz/atc-jesenice/

Kemp se nachází na okraji obce Jesenice v moc krásném prostředí a obklopen lesy.

Ubytovat se můžete v apartmánech různých typech chatek, nebo můžete přijet se stanem, karavanem a obytným autem.

Na poslední dvě skupiny návštěvníků je plně připraven. Výlevka chemického WC a výpusť na odpadní vodu je zde samozřejmostí.

V areálu je dostatek stromů, aby zajišťovali potřebný stín.

Naše vnučka byla nadšená z dětského hřiště a pokud si budete chtít trochu zasportovat k mání jsou tu ping-pongové stoly a krásné hřiště na míčové hry. Dále si můžete půjčit pétanque, kuželky, líný tenis nebo nordic walkingové hole.

Toalety i sprchy jsou relativně nové a hlavně čisté. Za použití sprchy zaplatíte 10 Kč v automatu.

V restauraci nám chutnalo a vydávání jídel probíhalo rychle a bez komplikací. Personál byl milý, vstřícný a ochotný.

Jediné co v kempu není, je obchod s potravinami. Ale myslím, že to vůbec nevadí, protože do potravin v obci je to co by kamenem dohodil.

Tento kemp jsme navštívili už několik a nikdy nás nezklamal!

Výlety po okolí: vhodné jak na pěší turistiku tak na kole.

Naučná stezka Ve stopách žuly (na které narazíte na nádherné secesní vodárny)

Jesenický viklan

Šmoulí vesnička u Hotelu Jesenice

Krtské skály

Zámeček Svatý Hubert

Boží kámen a Soseňský lom

Rozhledna Tobiášův vrch

Petrohradské skály

Jeep expedice – zimní


13.1. – 20.1 2018

Říká se, že náhodné a neplánované akce jsou vždycky ty nejlepší. No a o téhle zimní Jeep expedici to platilo stoprocentně.

Honzu s Týnkou jsem vůbec neznala. Poprvé jsme se viděli pár týdnů před odjezdem. Netušili jsme trasu a cíl cesty. No i když Honza jako organizátor jistě nějakou představu měl. Netušili jsme co nás čeká, ani kde budeme nocovat. Byla tu jen touha vypadnout ze zajetých kolejí, podívat se do zemí kde ještě nedávno ,,dnes znamenalo zítra” a pořádně protáhnout ty naše Jeepy. I když musím tedy říct, že já v té době ještě ani zdaleka neholdovala nějakému offroadu.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1139671.jpg.

Polsko

První přejezdový den jsme si trochu zpestřili malou offroad vložkou. Já z toho vůbec nebyla nadšená a šílela jsem strachy. Ale kluky jsem chápala. Ona totiž na té dálnici byla děsná nuda.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1139674.jpg.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 1139675.jpg.

Tím spíš, když nebylo na co koukat a jediná zábava bylo pozorovat zelené čáry na protihlukových bariérách. Což mohlo zanedlouho vést k epileptickému záchvatu. 🙂

Do Varšavy jsme dojeli se stmíváním, okolo 16 hodiny. Měli jsme přes Airbnb zarezervovaný byt v centru města. Byl hrozný! Starý byt se starým nábytkem, to nebylo ještě to nejhorší. Špína mi vadila daleko víc a také nikde žádná jistota, že povlečené postele jsou čisté. Ale uklidňovala jsem se tím, že tu budeme jen jednu noc a tak to prostě přežiju.

Při vybalování věcí Honza zjistil, že víno které dal v autě do ledničky, je už skoro svařené! 🙂 Místo aby mu lednice chladila, tak hřála. A festovně! Naštěstí byla v bytě lednice a než jsme se vrátili s večerní procházky po Varšavě, stačilo vychladnout na pitelnou teplotu.

Večerní Varšava se nám moc líbila. Bylo krátce po Vánocích a v ulicích zářilo plno světel. Shodli jsme se na tom, že se nám vánočně vyzdobená Varšava líbí daleko víc než třeba Drážďany. Staré město má turistům rozhodně co nabídnout. Rynek Starego Miasta (Staroměstské náměstí) je obklopeno nádhernými budovami, které museli být po druhé světové válce zrekonstruovány, protože v roce 1944 byli spáleny a zůstaly jen stěny do výšky prvních pater.

Při obdivování krás města jsme také hledali, kde bychom se mohli za rozumný peníz dobře najíst. No a když už jsme se vraceli zpět do pronajatého bytu a vypadalo to, že budeme muset sáhnout do vlastních zásob, objevili jsme v jedné zapadlé uličce Bistro Syrenka. Pojmenované po legendárním polském automobilu. Jejich burgery byly pastva nejen pro chuťové pohárky, ale i pro oči. Na takovou dobrotu fakt jen tak nenarazíte a jestli někdy budete mít cestu do Varšavy určitě doporučuji se tady zastavit. Adresa je: Bistro Syrenka, Tamka 13A, Varšava

Noc jsme přežili a ráno vyrazili směr Biebrzański park narodowy, který je největší národní park Polska o rozloze 59233 ha. Z toho jen mokřady mají 25494 ha. My se pohybovali jen na okraji tohoto velkého národního parku, kde jsme prozkoumávali meandry řeky Narew a hlavně místní mokřady.

Jelikož tu Honza s Týnkou byli už v létě a měli zmapované okolí,neomylně nás zavedli do krásné restaurace Dwór Dobarz, kde jsme si tak moc pochutnali, že se nám ani nechtělo vstávat a pokračovat v cestě dál. No ale čekala nás ,,lahůdka”, kterou jsme si v žádném případě nechtěli nechat ujít.

Obranná linie bunkrů u města Wizna. Pro Polsko je to velmi slavné místo, kde se odehrála roku 1939 velká bitva. Pár polských vojáků (cca 600) bránilo tuto linii proti přesile 40000 Němců. Polská obrana tady zastavila útočící síly na tři dny a odložila tak další postup Němců. Nakonec tanky polskou linii prorazily a Němci bunkry zničili.

Viděli jsme jich několik. Do některých jsme i vlezli, ale největší dojem na nás udělal bunkr, který Němci vyhodili do vzduchu a on teď byl obráceně.

Litva

Čas vám tu poskočí o hodinu napřed. Což je trochu nemilé, zvlášť když jste tu v zimě. Cestou do Kaunasu kluci v nějakém menším městě v parku zahlédli tank a letadlo. Takže dupání na brzdy, kvílení aut a otáčení se v zákazu. Mohl z toho být malér, ale naštěstí jsem včas zareagovala a viděla projíždějící policii. A tak se z mého muže rázem stal, alespoň na chvíli, beránek, který se vlastně v zákazu vůbec otáčet nechtěl. 🙂

Tanky i letadlo jsme si prohlédli a pochopitelně vyfotili. Když se nás Týnka ptala jestli nechceme vyfotit u tanku, řekla jsem , že nechci. U letadla zas nechtěl Zdeněk. Tak jsem jen suše poznamenala: ,,nač se fotit u stíhačky, když jednu už máš doma, co?.” Týnku s Honzou jsem tím totálně odrovnala! 🙂

Do Kaunasu jsme dorazili, jak jinak, za tmy. Měli jsme zas zamluvený byt přes Airbnb v centru. Jenže tentokrát jsme nějak nemohli trefit adresu. Naháněli jsme se s majitelem tak dobrých 20 minut. Nakonec všechno klaplo a my záhy pochopili proč jsme adresu nemohli trefit. Několik bytových domů, uprostřed veliký dvůr na parkování. Adresy z venku ulice, ale všichni (tedy kromě nás) vědí, že musí do dvora.

Byt to byl opravdu luxusní. Krásně zařízený a hlavně čistý. Při malé večerní procházce po Kaunasu jsme zjistili, že po 20 hodině vám již v obchodě neprodají žádný alkohol. A víte proč? Podle statistik prý v Litvě vypijí nejvíce alkoholu na světě, takže vláda se rozhodla, že to tímto opatřením změní. Těch opatření v boji s alkoholem je pochopitelně víc.

Ráno, když jsme vraceli majiteli klíče od bytu, tak jsem po dlouhých letech zase mluvila rusky. Eto podarok iz čechi …….no jasně darovali jsme majiteli Becherovku. Je výhoda cestovat v zimě, nezakopáváte totiž o turisty. Takže prohlídka Kaunasu byla pohodová a příjemná. Jediné co tuhle idylku kazilo, byla zima. Začínalo přituhovat a my si na zimu zvykali velmi pomalu a neochotně! Jen kluci vzývali nějaké šamanské bohy a modlili se, aby začalo sněžit a mohli si zařádit auty ve sněhu.

Kaunaský hrad
zamrzlá řeka Neris
pohled z Kaunaského hradu
Kaunaská radnice
Katedrála sv. Petra a Pavla
pekárna…..ochutnávka místních dobrot

Další cesta směřovala k moři, konkrétně k městu Plungé, kde bylo domluveno další ubytování v ,,kouzelném domečku”. Tak si ho totiž pojmenovali Honza s Týnkou, když tu byli v létě a my zatím netušili proč! Tady jsme měli zůstat dvě noci a teprve pak pokračovat dál.

Víte, co je na Litvě opravdu velmi zvláštní? Nejsou tu žádné hory. Země je jedna velká placka. Nejvyšší hora, no spíš kopec Aukštojas má jen 294 m.n.m. Pro nás to bylo velmi zvláštní, kór, když jsme v Čechách zvyklý na nádherně zvlněnou krajinu.

Ale u jedné ,,hory” jsme si zastávku udělat prostě museli.

Hora křížů

Neskutečně magický místo. Měli jsme velké štěstí, protože místo bylo docela prázdné, bez turistů, a chaosu. Navíc jsme sem přijeli k večeru, šeřilo se a bylo zamračeno. Atmosféra přímo hororová! Procházeli jsme mezi tolika kříži v posvátné tichosti a dopadala na nás tíseň a pieta tohoto místa.

První zmínky o tomto místě pocházejí ze 14. století, kdy zde stál hrad livonských rytířů, kteří se podílely na šíření křesťanství v Pobaltí. Kříže zde byli vztyčeny v první polovině 19. století na památku obětí povstání z roku 1831, které zde byli pohřbeni. No a pak už to byla jak lavina. Nejdříve sem poutníci začali nosit kříže za zemřelé a pak se k nim přidali i obyčejní lidé. V současné době se uvádí, že je na tomto místě více jak 100 000 křížů z celého světa.

Navíc je pro Litevce toto místo i místem vzdoru proti Sovětskému režimu. Oni totiž mají podobnou historii jako my. Neustále byli v područí někoho. Nejdříve to bylo carské Rusko, pak Polsko, dále nacisté a nakonec 50 let komunistické SSSR. Sovětskému režimu se toto náboženské místo vůbec nelíbilo a tak ho několikrát buldozery srovnali se zemí. Jenže za několik dní tam kříže stály znova.

Jen co jsme dojeli na ubytování do ,,kouzelného domečku” ihned jsme pochopili proč mu tak Týnka s Honzou říkají. Dřevěné stavení zapadající do rázu krajiny opravdu působilo velmi romanticky. Navíc vše ještě umocňovali velmi sympatičtí majitelé, kteří nás provedli po domě a přilehlých staveních, kam v létě jezdí i národní fotbalový tým na soustředění.

Majitelé pro nás připravili saunu, kterou jsme si s Týnkou pochopitelně nenechali ujít. Kluci se této radovánky zřekli a raději se s majiteli pustili do živé debaty a popíjení ,,Jacka.” Takže asi tušíte jak vypadali než jsme se ze sauny vrátili. 🙂 Láhve Jacka nakonec padli dvě a totálně odbouraly jazykové bariéry. Mluvilo se česko-rusko-litevsko-anglicky a všichni si rozuměli. Jack Daniels se ukázal jako nejlepší překladač. 🙂

Ráno jsme vstávali pozdě. No nebylo divu po té večerní jízdě! 🙂 Po královské snídani, kterou pro nás majitelé připravili, jsme vyrazili do Palangy a poté do Klaipedy. Cesty byli vesměs šotolinové, z čehož se naši pánové radovali jak malé děti. 🙂

A aby to naše cestování nebylo tak fádní, zažili jsme cestou do Palangy pěknou písečnou bouři…….no tak né no…….jen vítr hnal půdu z polí, že to vypadalo jako písečná bouře. 🙂

Palanga

Přímořské letovisko a lázeňské město zároveň. V lednu naprosto opuštěné a bez turistů. Až jsme si na té prázdné kolonádě připadali nepatřičně. Navíc byla hrozná zima, takže než jsme došli k moři byli jsme pořádně promrzlí.

Bylo sice jen asi -6 stupňů , ale foukal silný vítr, který pocit zimy ještě zvětšoval. Nevím jak vy, ale já viděla moře vždycky jen v létě. Mělo nádhernou modrou barvu a vál tu příjemný větřík. Takže pohled na zimní moře nám doslova vyrazila dech.

Silný vítr beroucí vám slova z úst. Musíte opravdu hodně křičet, aby člověk co stojí vedle vás slyšel. Vítr žene mořské vlny k pobřeží, kde se tříští o zamrzlé okraje pláže. Zima je tak veliká, že focením nebo nedejbože pořízením videa, si koledujete o omrzliny. Čepice a rukavice jsou nezbytností. I já, ač nesnáším už od dětství čepice, si ji nasazuji, abych nepřišla o uši a dobrovolně ze sebe dělám retarda! No a to všechno ještě dokreslují šedivé, černé mraky.

Nepřetržitá pláž vede od Klaipedy vzdálené asi 25 km až k hranicím Lotyšska. Což bylo pro kluky jak červený hadr. 🙂 Chtěli si zařádit Jeepy v písku! Ale bohužel tam, kde jsme se pohybovali nebyla možnost na pláž vjet auty. K bunkrům, které se ukrývají na pláži jsme tedy museli dojít pěšky. Pro mě jedině dobře……pláž totiž byla plná nádherných kamenů. 🙂 Jak jistě tušíte, měla jsem jich na zpáteční cestě plnou kabelu.

Klaipeda

Nejstarší město Litvy a zároveň jediný námořní přístav. Ve městě jsme docela dlouho hledali nějakou příhodnou restauraci, kde bychom si mohli dát velmi pozdní oběd. Nakonec jsme našli a poprvé ochutnali litevské národní jídlo Cepelinai – knedlíky z brambor plněné mletým masem, podávané s kysanou smetanou, slaninou, nebo škvarky. Ovšem na to, aby jste si na nich pochutnali nesmí být ve stylu ,,country”, což jsme netušili.

Do přístavu jsme došli až za tmy, což nás mrzelo. Ale i tak jsme viděli věci nevídané. Třeba zamrzlé moře. Loď rozrážející svým trupem led. Nebo podívaná na Kurskou kosu. Což je písečný poloostrov, dlouhý 98,4 km. Jižní část patří Rusku a severní Litvě. A také ještě větší vítr a zimu.

Cestou zpět k autům, kdy jsme byli fakt zmrzlý na kost, nás dostihla a předešla místní omladina. A představte si to……. kalhoty do půli lýtek a v botách ,,neviditelné” ponožky! Brrr. Byli jsme z toho úplně konsternováni a zírali na ně s otevřenou pusou! Ze šoku nás vytrhl divný výstražný zvuk vycházející z Honzovi kapsy. Po chvilce pátrání jsme zjistili, že telefon hlásí výstrahu před sněhovou bouří. A ač bych předpokládala, že budou kluci jásat nadšením, že sníh bude…….byli z té výstrahy tak zaskočeni, a nejen oni, že se žádné jásání a křepčení nekonalo.

Další překvapení nás čekalo, když jsme dorazili zpět do ,,kouzelného domečku”. Venku byla opravdu velká zima, silně foukalo a sem tam padla i nějaká ta vločka. No a v tomhle nepředstavitelném nečase stojí venku u rozpáleného grilu majitel a griluje pro nás šašliky! Fakt neuvěřitelná obětavost! Nakonec šašliky stejně skončili v troubě, protože v tom větru nebylo možné je dopéci. Dostali jsme je s rýží a byla to fakt mňamka!

Ráno jsme se probudili do zasněžené krajiny. No a kluci pochopitelně jásali. Jejich modlitby byli vyslyšeny! Bylo načase se rozloučit s těmito úžasnými lidmi, kteří se o nás starali jak o vlastní a popojet dál. Dostali jsme od nich typ na sovětskou raketovou základnu, kdesi v lesích, takže dopolední cíl cesty byl jasný.

Sníh, sníh, samí sníh…..kluci chrochtali blahem. A užívali si to! Já už méně! Než jsme dojeli k raketová základně, která se nachází v národním parku Žemaitija a je to v současnosti vlastně takové muzeum, (Šaltojo karo muziejus) projížděli jsme silnicí mezi nádhernými lesy, kde si připadáte jak v pohádce. To vše ještě umocňovala zasněžená krajina.

Prohlídka bývalé raketové základny byl fakt zážitek. Za doby SSSR zde byli rakety s jadernými hlavicemi, které měli dolet až 2000 km. No a protože jsme zde byli jediní turisté, paní z pokladny nám všechno odemkla a zanechala nás svému osudu. Takže jsme měli jedinečnou možnost všechno si sami důkladně prohlédnou.

Myslím, že největší zážitek pro nás byla příchozí cesta k raketovým silům. Z reproduktoru zněla výstražná upozornění na blížící se radioaktivní území a v úzké uličce figurína oblečená do ochranného oděvu. Jako nebylo nám tu dobře po těle!

Než jsme se vydali na další cestu, museli si kluci pochopitelně zablbnou na sněhu. 🙂

No a také chtěli podniknout záchranou misi a vyprostit uvízlí náklaďák se dřevem. Dřevaři však na to měli jiný názor a se shovívavým úsměvem je odmítli.

Lotyšško

Cestou do Rigy jsme dlouho a marně hledali nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát oběd. Google nás sice navedl do několika městeček, kde byli restaurace, ale pokaždé byli zavřené. No řeknu vám, jet s hladovým chlapem v jednom autě, je očistec. 🙂 Nakonec se povedlo a našli jsme takový bufet u silnice. Jídlo nebylo žádný výkřik gastronomie, ale protože jsme byli hladový, chutnalo nám.

Našli jsme i několik zajímavých míst.

Eiffelova věž ???
Včelí farma

Riga …..hlavní město Lotyšska.

Zase jsme pochopitelně dorazili za tmy. Pronajatý byt v centru byl nádherný a útulný. Jediný kdo ještě večer vyrazil do výru velkoměsta byla Týnka. My ostatní jsme byli líní a raději jsme plánovali co vidět a kam zajet další den.

Přes noc opět nasněžilo, takže při dopolední procházce centrem Rigy jsme se brodili ve spoustě sněhu. Naše první kroky vedli do obří tržnice. (Rigas Centraltirgus) Pět pavilonů, někdejších hangárů, které kdysi sloužili pro montáž, výrobu a ustájení vzducholodí Zeppelin se přeměnili v úžasnou tržnici. Každý pavilon je určen pro jiný typ zboží. Tohle byla pastva pro všechny smysly. Kdybychom měli víc času jistě bychom tu dokázali strávit celý den a ochutnávali a ochutnávali a ……..

Další zastávka městský park. Byl celý pod sněhem a vypadal velmi romanticky.

Z parku jsme obdivovali Pomník svobody, který byl postaven v letech 1931-1935 jako symbol mladého, svobodného a nezávislého státu. Na vrcholu pomníku je 9 metrová socha mladé ženy, přezdívané Milda, symbolizující Svobodu.

Historické centrum Rigy je plné nádherných domů, kostelů a různých jiných památek. Jako třeba: Prašná věž, poslední zachovalá část bývalých městských hradeb, pocházející ze 14. století.

Prašná věž

Katedrála sv. Jakuba je hlavním římskokatolickým chrámem a je jeden ze čtyř největších chrámů v Rize. Věž má výšku 86 metrů.

Katedrála sv. Jakuba

Kostel Panny Marie Bolestné
Evangelická katedrála

Skupina historických domů nazývající se ,,Tři bratři” jsou nejstaršími domy v Rize.

Ale objevili jsme i Hotel pro toulavé kočky. 🙂

Hotel pro toulavé kočky

Byli jsme také svědky střídání stráží u Rižského zámku, který dnes slouží jako sídlo prezidenta.

Cestu k autům jsme si zkrátili po nábřeží podél místy zamrzlé řeky Daugavy.

Kluci se ještě pořád nesmířili s tím, že se nedostali na pláž a tudíž si nemohli zařádit v písku. Takže cestou z Rigy se hledalo místo, kde by se dalo vjet na pláž. Štěstí nám, ale v tomhle směru vůbec nepřálo, takže se nakonec museli kluci spokojit jen s pár fotkami nedaleko pláže.

Poslední noc v Lotyšsku jsme strávili na zámku Merzendorf Manor…….jako nějaká hrabata. 🙂 Panství v minulosti patřilo bohatému baronovi, který zaměstnával spoustu lidí a patřili mu zde obrovské pozemky sahající až do Rigy. Spaní na zámku byla velká romantika. Jen Týnka by přísahala, že zde strašilo!

klíč od zámku

Na zámku se nám spalo opravdu královsky. Všude klid a naprosté ticho. Jenže ráno jsme se s tímhle krásně romantickým a pohádkovým místem museli rozloučit.

Při večerním plánování další trasy, Honza zjistil, že nedaleko zámku je jezero,takže naše první zastávka směřovala k jezeru Lejas.(Lejas ezers) Cesta k němu vedla nádherným lesem, který byl celý schovaný pod sněhovou peřinou. Kola aut se bořila do čerstvého sněhu, kde ještě nikdo nejel. Zasněžené místo u jezera byla velká romantika.

Čas k nám byl bohužel neúprosný a my se museli začít pomalu přibližovat zpět k domovu. Zastávka u přehrady na řece Dougava a obdivování zasněžených letadel a aut,bylo jen takové malé zpestření.

Měli jsme ještě namířeno do soukromého muzea starých aut, který Honza objevil v nějakém zámeckém prospektu. Muzeum se mělo ukrývat v prodejně a opravně aut…..a taky jo. Paní prodavačka v prodejně na nás sice koukala jak ,,z jara” , ale nakonec se nás ujal majitel a celou svou sbírkou nás provedl. Měli jsme to i s výkladem……v angličtině……a Honza překládal.

Dozvěděli jsme se například, že motorky Jawa jsou zde hodně ceněné, protože toho nejvíc vydrží. Že v ulicích Lotyšska už v 80. letech byli velké automaty na vodu. Bohužel, ale nevydával kelímky, takže fungovali jen 3 roky, protože lidé si nechtěli nosit své skleničky, aby se mohli napít. Kluci tam také našli auta, která prý v Čechách nikdy nejezdila.

Jawa
Automat na vodu

Muzeum se nám moc líbilo, tím spíš, že majitel byl velmi vstřícný a o své sbírce by dokázal mluvit hodiny. Hlavně o autech……..z čehož byli kluci nadšení! 🙂 Jediné co bylo hrozné, bylo zjištění, že věci, které jsme ještě nedávno znali a používali, jsou už dnes v muzeu! 😦

No a pak už jsme nabrali směr Polsko. Cestou jsme zase zahlédli nějaká letadla, takže bylo jasné, že se u nich zastavíme a prohlédneme si je. Přidal se k nám i místní pejsek, který měl za úkol zřejmě hlídat, ale on se chtěl spíš kamarádit.

Ještě v Litvě jsme si dali trochu pozdní oběd………..zase jsme zkusili jejich národní jídlo Cepelinai a tentokrát bylo výborný.

Na ubytování už v Polsku v městečku Karpowicze jsme dorazili jak jinak než za tmy. Tma ale nevadila místním dětem a omladině, která v ulici jezdila na bobech. Starší tahali mladší za čtyřkolkami.

Majitelé byli velmi milí a přátelští a pán nám hned naléval jeho ,,samodomo” pálenku z kávy. Hřála až v palcích u nohy! My mu na oplátku věnovali poslední z Becherovek, které jsme vezli jako prezent. Měli jsme celé horní patro rodinného domku jen pro sebe. Dvě útulné ložnice, každá s koupelnou a společnou kuchyňku.

Byli jsme tak unaveni, že po malé večeři jsme všichni odpadli jak mimina. V noci se nám spalo dobře, jen v baráčku měli strašný vedro, takže jak my, tak i Honza s Týnkou celou noc větrali. Teprve až ráno u snídaně, nám to došlo……. Když Týnka ubytování objednávala, podle fotky vypadal baráček jako nějaká zahradní bouda. A tak psala majiteli jestli se v baráčku topí. Majitel odpověděl rozesmátým smajlíkem a tak jsme usoudili, že nejspíš ano. Zřejmě si tedy podle korespondence myslel, že jsme nějací zmrzlíci a proto pořádně naložil do kotle. Každopádně to od něj bylo velmi milé!

Bohužel ani zde jsme se nemohli zdržet. Byť by tady toho k objevování bylo určitě spousta. Museli jsme se rozloučit, jak s majiteli, tak s jejich krásným domem, který dříve býval školou. http://biebrznietachata.pl

Čekalo nás 230 km do Varšavy.

Ve Varšavě bylo asi 1stupeň nad nulou. Což se nám po teplotách ze severu zdálo jako teplo. A tak Zdeněk usoudil, že v takovém teplu není bunda na špacír po městě vlastně potřeba. Takže vyrazil jen v mikině. Sotva jsme se dostatečně vzdálili od auta, no co myslíte…….začalo hustě sněžit. Ale nesl to statečně a tak jsme mohli obdivovat krásy zasněžené Varšavy i ve dne. Pochopitelně jsme zase nestihli vše. V tak krátkých časových úsecích to není ani možné. Proto doporučuji….pokud se do hlavního města Polska vydáte vyhraďte si opravdu dost času. Je tu toho hodně k objevování.

Jelikož byl Zdeněk po hodinové procházce městem zmrzlý jak holubí, však víte co, a také jsme byli hladový, rozhodli jsme se, že ještě jednou navštívíme Bistro Syrenka. Byl to výborný nápad. Nejen, že jsme se všichni zahřáli a nacpali si svá vyhladovělá břicha, ale i tak symbolicky zakončili tuto naši první Jeep expedici.

Zbývajících 612 kilometrů k domovům jsme zase po většinu času jeli po dálnicích, kde si s námi počasí doslova hrálo. Projížděli jsme několika sněhovými bouřemi a pak zase byly úseky, kde svítilo sluníčko a po sněhu ani památky. Kluci jeli jako vítr a tak jsme po osmi hodinách všichni šťastně dorazili domů.

Moje postřehy:

Za ten týden jsme najeli 3000 km a viděli střípky ze tří úžasných zemí.

Asi se nedá úplně říct, co a nebo kde, se nám líbilo nejvíce. Všechna navštívená místa měla něco do sebe a byla velmi krásná a zajímavá. Já tedy rozhodně nikdy nezapomenu na zimu a zamrzlé moře v Palanga, na pocit hrůzy na ruské jaderné základně v úzké uličce k raketovým silům a na ten zvláštní a velmi intenzivní pocit piety na Hoře křížů.

První a nová zkušenost s ubytováním přes Airbnb. A musím říct, že velmi pozitivní…… i když výběr prvního bytu ve Varšavě se moc nepovedl. Rozhodně tento druh ubytování doporučuju. https://babickanacestach.com/airbnb/

Po třiceti letech jsem konečně využila ruštinu a mluvila rusky. Soudružka učitelka Matyášová by jistě ze mě měla radost, že mi v té hlavě přeci jen něco uvízlo. Po tom co jsem od ní dostávala samé čtyřky a pětky. 🙂

Pochopitelně jsme se s Týnkou a Honzou museli sladit, takže né asi po každé, jedné či druhé straně, bylo všechno po chuti. Určitě jsme si občas vzájemně lezli na nervy. Ale zvládli jsme to všichni všechno ustát, expedici si užít a stali se z nás kamarádi, kteří nemají problém kdykoliv, kamkoliv společně vyrazit.

Byla to naše první Jeep expedice. Byla unikátní a byla v několika ohledech pro nás výjimečná. Znova nám nastartovala život a udala mu nový směr. Byla to cesta neskutečně inspirativní a zážitky, které jsme si z ní přivezli, si myslím, nás budou provázet až dokonce našich životů.

CHORVATSKO – House DIVIĆ

Poprvé jsme toto ubytování využili v roce 2007. Nechtěli jsme přijet do Chorvatska a hledat ubytování na místě. Takže jsem ,,googlila” a našla House Divić v letovisku Baška Voda.

Někdy se to tak stane, že i když se s někým vidíte poprvé v životě, máte pocit, že se s ním znáte celý život. A tak to bylo i zde. Paní Jasminka nás přivítala s otevřenou náručí a tak vřelé a srdečné přijetí jsem až doposud nikde a nikdy nezažila.

Takže pokud naše kroky míří k Chorvatskému pobřeží, ubytování v jednom z apartmánů House Divić je jasná volba. Do této doby jsme jejich služby využili už 9x a vždycky velká spokojenost! Takže toto ubytování jednoznačně DOPORUČUJI.

Přízemní apartmán s terasou pro 4 osoby s klimatizací

Vybavená kuchyňka s vařičem, varnou konvicí a lednicí. Jídelní kout, kde se dá za nepřízně počasí najíst.

Krásná prostorná koupelna s teplou vodou po celý den.

Prostorná ložnice s letištěm a vestavěnou skříní

Druhý pokoj s rozkládacím gaučem, vestavěnou skříní a televizí.

Apartmán v prvním patře s balkonem pro 4 osoby s klimatizací (možnost 2 přistýlek)

Vybavená kuchyňka s vařičem, varnou konvicí a lednicí. Jídelní kout, kde se dá za nepřízně počasí najíst.

Krásná prostorná koupelna s teplou vodou po celý den.

První ložnice s manželskou postelí + rozkládací křeslo

Druhá ložnice s manželskou postelí + rozkládací křeslo

Oba apartmány jsou čisté a útulné.

Baška Voda

Krásné přímořské městečko. Najdete tu několik pekáren s čerstvým pečivem (jejich koblihy – krafne, nemají konkurenci). Dvě samoobsluhy a nespočet restaurací a kaváren. Banku, poštu a muzeum Mořského koníka, které rozhodně stojí za návštěvu. (Muzej Morski konjic)

Máte možnost si užít klidný večer na balkonu a nebo terase apartmánu, kde vás nebude rušit večerní živé městečko. A nebo vyjít ven na ulici a po pár krocích (cca 20 m) se ocitnout v samém centru města, kde si můžete naplno vychutnat přímořskou atmosféru.

Pláž je zde oblázková s možností zapůjčení lehátek a slunečníků – za poplatek. Vzdálenost od apartmánů na pláž je cca 50 m.

Rezervovat apartmán můžete přes tyto stránky:

https://baskavoda.hr/cs/divic

A nebo na e-mailu: jasminka.divic jasminka.divic@st.t-com.hr

Tipy na výlety:

Fish piknik na výletní lodi BIBE (my byli a doporučuji)

Navštívit další přímořská města na Makarské riviéře

Sveti Jure – nejvyšší vrchol pohoří Biokovo. Dá se tam dojet autem.

Imotski – Červené jezero (Crveno jezero) a Modré jezero (Modro jezero)

Salona – nejvýznamnější archeologická lokalita

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kemp Vidlák

červenec 2020

Sezona zde začíná 15.4. a končí 15.10.

http://www.campingvidlak.cz

Ubytovat se můžete i v maringotce.

Celoročně nabízí dva apartmány v hlavní budově.

+ PLUSY

– krásné, klidné místo hned u rybníka a s lesem za zády

– velké množství přípojek elektřiny

– pitná voda na každém rohu

– luxusní toalety a sprchy

– výlevka chemického wc

– výlevka šedé vody jak pro karavany tak pro obytná auta

– několik ohnišť

– neuvěřitelná čistota a upravenost

– dětské hřiště

– koupání

sprcha, kde se po koupání můžete opláchnout

MÍNUSY

– nedá se zde platit kartou

– vyšší cena ubytování (teď mají letní slevu a cena je srovnatelná s jinými kempy)

Placeno za dvě osoby, dvě děti a obytný vůz – 538,- Kč/noc

Upozornění

V kempu není žádná restaurace ani obchod.

Záměrně toto píšu do upozornění a né do mínusů, protože si myslím, že by jakýkoliv obchůdek, kiosek, nebo restaurace toto nádherné místo vůbec neobohatilo, spíš naopak.

Kemp je opravdu nádherný a je stvořený pro ty co hledají přírodu, klid a pohodu.

V OKOLÍ

Zámek Brtnice

Město Třebíč

Rozhledna Mařenka

Koupaliště Rokytnice nad Rokytnou (pro ty co by se nechtěli koupat v rybníku)

Opatovské zákopy

Třešť – expozice betlémů

Město Jihlava

Zámek Jaroměřice nad Rokytnou

Kemp Vyskytná

červenec 2020

Kemp má otevřeno jen červenec a srpen.

http://www.kempvyskatna.cz

+ PLUSY

– -krásné,klidné místo hned vedle lesa a rybníka

– čisté toalety a sprchy

– přípojky na elektřinu

– výlevka na chemické wc

– kiosek s krytým sezením ( pivo, limo, pizza, langoš, párek, klobása)

– dětské hřiště a hřiště na míčové hry

– ohniště a kryté posezení

– koupání

pitná voda a možnost po koupání se osprchovat

– velmi příznivá cena – platili jsme za obytné auto, dva dospělé a jedno dítě (druhé, tříleté neplatilo nic) 230 Kč/ noc

– MÍNUSY

– není výlevka šedé vody pro obytné vozy (jen pokud máte mobilní nádrž)

UPOZORNĚNÍ

– pro méně zkušené řidiče karavanů a obytných aut je dobré si příjezd do kempu nejdříve projít

příjezd po hrázi rybníka
příjezd z hráze do kempu (vlevo)

V kempu vládla taková rodinná atmosféra a bylo tu moc příjemně. Zrovna, když jsme tu byli my, tak večer v přístřešku u kiosku hráli kluci trampské písničky. Což bylo něco pro mě…….!

Takže, pokud jako my, dáváte přednost přírodě, klidu a pohodě, tenhle kemp jednoznačně doporučujeme!

V okolí

Vrch Křemešník s rozhlednou Pípalkou

Kousek od rozhledny dětské hřiště

Naučná stezka Křemešník

Ivaniny rybníčky – při troše štěstí tady můžete zahlédnout Vydru říční a nebo Ledňáčka říčního

Potkali se u Kolína…

Lesopark Borky v Kolíně se pyšní jednou krásnou raritou…….medvídky z večerníčku ,,Pojďte pane budeme si hrát”

Hned u sošek medvídků je krásné velké hřiště pro děti a restaurace.

Prozkoumat lesopark můžete na třech trasách.

zelená – 1 km

modrá – 3 km

červená – 5 km

Po trasách je několik interaktivních tabulí, kde se hlavně děti seznámí se životem různých živočichů a rostlin v tomto parku.

Les je převážně dubový a procházka v něm je příjemná a odpočinková. Střídají se asfaltové a lesní cesty. Některé úzké a jiné širší.

Na kraji lesoparku jsou lavičky a odpadkové koše. Čím půjdete dál, koše i lavičky zmizí. Což je škoda, a je potřeba s tím počítat. Jinak je ale lesopark krásný a rozlehlý. Můžete v něm strávit spoustu času. Našli jsme zde i venkovní posilovnu!

Pokud sebou budete mít děti, tak jen jedno upozornění……z dětského hřiště je budete horko těžko dostávat! 🙂 No ještě, že je tam ta restaurace…….jedno orosené se vždycky hodí!