květen 2020

Když se řekne Loreta, vesměs každému se hned vybaví úžasně znějící zvonkohra, která je opravdu výjimečná. Jde o poslední dochovaný barokní nástroj v Evropě, jejichž mechanismus nebyl nikdy modernizován. V době svého zprovoznění v roce 1695 byla v Čechách skutečnou pozoruhodností. Loretě ji věnoval malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Autorem 27 zvonů je amsterodamský zvonař Cloude Fremy a zvonkohru sestrojil hodinář Petr Neumann.

Ale Loreta není jen zvonkohra, je to také celý soubor krásných barokních staveb. Hlavní, reprezentativní, s věží a zvonkohrou směřuje na Loretánské náměstí.

Kde je před průčelím terasa ohrazená balustrádovým zábradlím s 19 sochami a 9 sousošími andílků. Bohužel sochy jsou už jen kopie. Ty které se dochovali si můžete prohlédnou uvnitř v jedné z expozic.

Aby jste se dostali na krásné nádvoří, které nám připomínalo jedno nádvoří kostela v Raveně, musíte si zakoupit vstupenku. Pro jednoho dospělého za 180 Kč.

Uprostřed nádvoří je Loretánská kaple Panny Marie tzv. Svatá chýše, která má být kopií kaple z italského Loreta. Kaple byla vysvěcena 25.3. 1631 a výstavbu financovala hraběnka Benigna Kateřina z Lobkovic. Podle legendy je Svatá chýše domek, ve kterém žila Panna Marie v Nazaretu, který andělé při vpádu saracenů přenesli přes moře do jihoitalského Loreta. Z tohoto poutního místa se úcta šířila do celé Evropy a byly zakládány kopie či napodobeniny domku – kaple. Počátkem 18. století byla Svatá chýše obestavěna na půdorysu čtverce barokními ambity s obrazy svatých patronů a patronek proti nemocem a utrpení. A v této nezměněné podobě jsme ji obdivovali i my.

Kaple má na hlavním oltáři sošku Loretánské černé madony a stěny jsou po způsobu italské Lorety vyzdobeny fragmenty maleb. Uvnitř je pravděpodobně vezděno několik trámů a cihel, které pocházejí přímo z italské Lorety.

Celé nádvoří můžete pozorovat kryti příjemným podloubím, kde můžete obdivovat několik kaplí a také krásné malby na stropě loubí.

Poslední stavbou, kterou jsme v přízemí navštívili je Kostel Narození Páně. Byl vysvěcen 7.6. 1737, ale práce v interiéru pokračovaly až do konce roku 1738. A fakt si dali záležet……..interiér je opravdu nádherný.

Kostel nedávno odkryl i svá tajemství…………pod kostelem byla objevena krypta s freskami z roku 1664. Bohužel krypta ještě není zpřístupněna, ale v 1.patře je její 3D model a je opravdu působivý.

První patro skrývá Loretánský poklad, který je vedle svatovítského největším a nejcennějším chrámovým pokladem v Čechách. Jsou zde shromážděna výhradně díla 16. – 19. století. Zvlášť výjimečná je kolekce velkých barokních monstrancí, jejichž kvalita je prvotřídní a představují vrchol zlatnictví 17. – 18. století.

Na všechny tyto monstrance jsme hleděli v němém úžasu………..ta krása a um, které ani nedovedu popsat. Loretánský poklad, ale nejsou jen monstrance, je to různá směs cenností, které věnovali dobrodinci z vděčnosti, jako dar Panně Marii Loretánské, jako poděkování za vyslyšení svých proseb.

Poklad je opravdu velmi rozmanitý a na chodbách 1.patra můžete ještě vidět různé domácí oltáříky, relikviáře, drobné sošky, obrazy, šperky a různá umělecká díla vytvořená ze vzácných materiálů a nejrůznějšími technikami.

U čeho jsme se však zdrželi docela dlouhou chvíli, byl multimediální panel o zvonkohře. Je fascinující vidět jak to celé funguje.

3D model krypty působí už z dálky strašidelně a uvnitř fresková výmalba s motivy Smrti a Vzkříšení je opravdu až hororová. Předlohou hlavní scény Vzkříšení Lazara se stal známý Rembrandtův lept, který později inspiroval řadu umělců napříč staletími.

S tímto barokním skvostem jsme se loučili jen velmi neradi. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavého a viděli věci nevídané! Návštěvu Pražské Lorety rozhodně doporučujeme!

květen 2020

Lesopark Štěpánka v Mladé Boleslavy je rájem veverek. I já zatoužila nějakou spatřit a tak jsem se do lesoparku vypravila.

Pokud přijedete autem, jako já, je nejlepší zaparkovat u Městského bazénu. Odtud je lesopark na dohled.

Dáte se po modré turistické značce, která Vás dovede až k Hudebnímu pavilon. Je opravdu nádherný.

Parkem protéká říčka Klenice, přes kterou je několik mostků, takže říčku a její okolí můžete obdivovat ze všech úhlů a koutů parku.

U Hudebního pavilonu začíná naučná stezka Veverky Štěpánka.

Na několika interaktivních tabulích se dozvíte spoustu zajímavostí o životě veverek. Hlavně pro děti to bude zábava!

Co se týče veverek, jsou hodně plaché, takže pokud je budete chtít zahlédnout, musíte se chovat opravdu tiše. Je zde spousta laviček, kde se dá odpočívat a nebo jen tak tiše sedět a čekat než se nějaká ta veverka objeví.

Pozorovat se dají i ptáčci a to nejen na krmítkách, kterých je po celém parku nespočet. Takže až se sem vydáte, nezapomeňte ptáčkům do krmítek vzít nějaká ta semínka.

I když jsem se chovala tiše, přesto nějakou dobu trvalo,než jsem veverky spatřila. Už jsem si říkala, že to pro dnešek vzdám a najednou………..byla tam…….na lesní cestě krásná zrzečka! Tiše jsem našlapovala a snažila se k ní co nejvíce přiblížit. Byla tak zabraná do nálezu, který zrovna objevila, že mě nechala přijít trochu blíž. Možná mě ani nevnímala.

Dostala jsem se do vzdálenosti, kde už bylo možné fotit, když jsem na protější straně cesty spatřila další…….černou.

Ta o mě bohužel věděla a celá vystrašená na mě upozornila i tu zrzečku a vzápětí byly obě pryč. I tak jsem stihla něco málo vyfotit a radovala se ze setkání s nimi!

Ještě závěrem je třeba doplnit, že lesopark je poměrně rozlehlý a dá se v něm chodit a objevovat klidně i několik hodin. Na každém kroku potkáte rozcestníky, takže ztratit se nelze.

Vesměs jsou zde asfaltové cesty, ale najdete i lesní. A cyklisté jsou zde vítáni.

Květen 2020

Řeč je o Šluknovském výběžku, který se opravdu nejvíce přibližuje Baltskému moři. Vzdušnou čarou je to asi 300 km. Osada Severní je nejseverněji obydleným bodem České republiky. Při své průzkumné výpravě, kterou jsem do Šluknovského výběžku podnikla, jsem až do osady Severní nedojela. Ale byla jsem kousek od ní, v obci Lobendava, která je vzdálena jen 2,2 km. Tak snad při troše dobré vůle a přimhouřením obou očí by se dalo říct, že jsem v tom nejsevernějším místě byla. 🙂

Do tohoto kraje mě vlastně přivedla náhodně zhlédnutá fotka zámku Lipová. Doslova by se dalo říct, že mě uhranula! Takže když se naskytla první příležitost navštívit tohle fascinující místo, neváhala jsem ani minutu.

Obec Lipová a zřícenina zámku Lipová

Při příjezdu do Lipové to vypadalo, že nějaké mocné síly prostě nechtějí, abych ten zámek vůbec našla. Navigace mě sice někam dovezla a zahlásila jste v cíli, ale cíl byl v nedohlednu. Tak jsem chvíli kroužila obcí (ještě,že je tak malá), než mi došla trpělivost. Auto jsem zaparkovala u potravin, s tím, že pěšky půjde hledání líp. No a jen co jsem zaklapla dveře auta spustil se déšť……..co déšť , pořádný liják! Při vyndavání deštníku, jsem si mumlala pro sebe: mě prostě nenasereš, já ten zámek najdu ať se ti to líbí nebo ne! Ještě, že na ulici nikdo nebyl….. 🙂

Pohled na zámek mi doslova vyrazil dech! Vidět ho takhle naživo…….. mísilo se ve mě hned několik pocitů od úžasu,překvapení, lítosti až po vztek. Kdo a proč nechal takovou nádhernou barokní stavbu takhle zchátrat?

Obcházela jsem nádvoří a nevěřícně kroutila hlavou. Na různých místech byli vylepeny cedulky oznamující : pozor stavba, stavba povolena……. Zajásala jsem! Tak, že by přeci jen existoval někdo, kdo chce zámek zachránit? Zámeckou zahradu už zachránili, tak, že by došlo i na zámek?

Cesta sem do Lipové byla opravdu čistě pudová, takže jsem si předem nezjišťovala žádné informace. Při prohlídce zámku jsem vůbec netušila jestli je někdo koho tento neutěšený stav zámku vůbec zajímá. A protože už jsem taková a do všeho se vrhám po hlavě, říkala jsem si už tam na nádvoří zámku, že pokud to jen trochu půjde, budu se snažit nějak pomoci.

Takže jsem pátrala a zjistila, že opravdu je někdo, komu není zámek lhostejný! Spolek VIA TEMPORA NOVA http://viatemporanova.cz/ Dokázali obnovit zámeckou zahradu, tak věřím, že dokážou obnovit i zámek! Proto jsem na jejich účet poslala menší obnos peněz. Říkám si, že když to udělá každý a pošle nějakou, byť malou částku, nakupí se z těch malých, jedna velká. A ta už něco zmůže! Pokud tedy i Vám není lhostejný osud tohoto nádherného zámku (zajeďte se do Lipové podívat) přispějte prosím jakoukoliv částkou na účet: 771 771 700/0600

Závěrem jedna zajímavost, která mě zaujala: Zámek má prý sedm schodišť, jako je dní v týdnu. Dvanáct komínů, stejně jako měsíců v roce. 52 pokojů, jako je týdnů v roce. A 365 oken a dveří, jako je dnů v roce. Pokud tedy do Lipové zavítáte, můžete okna a dveře zkusit spočítat. 🙂

Pod zámkem je krásný Zámecký rybník a Lipová alej, která svádí k procházce.

Ale Lipová není jen o zámku. Našla jsem tady i nádherný Kostel sv. Šimona a Judy.

Stavby které k tomuto regionu neodmyslitelně patří.

Podstávkový dům čp. 424……..nejstarší dochovaná stavba svého druhu v severních Čechách. V rozmezí let 1723 – 1727 jej postavil místní stavitel Zacharias Hoffmann.

Křížky a boží muka. Další informace o památkách, které jsou v obci a já je neobjevila najdete na stránkách: http://www.lipova.cz/pamatky-v-obci

Když jsem se celá promočená a zmrzlá rozloučila s Lipovou, popojela jsem kousek dál po silnici 266 směrem na Lobendavu. Na Anenském vrchu (414 m.n.m.) jsem našla další zajímavé místo.

Kaple sv. Anny, Kaple Božího hrobu a Křížová cesta.

Celou dobu co jsem po Anenském vrchu chodila, lilo jako z konve a tady navíc opravdu hodně foukalo. Takže deštník se mi každou chvíli obrátil a já se ho pokoušela vrátit do původní podoby. No scénky jak z grotesky…….:-) A k tomu všemu jsem se ještě pokoušela fotit! Mám tedy nejspíš štěstí, že fotky jsou docela použitelné.

Největší radost mám, ale z téhle fotky. Krásně zachycuje tu úžasnou krajinu, která se tady všude rozprostírá!

Pokaždé jsem se tak nějak intuitivně rozhodovala kam dál. No a když mi mapa nabídla obec Dolní Poustevna Markéta…..volba byla jasná.

Dolní Poustevna Markéta

Šluknovský výběžek je od pradávna hodně nábožensky založený a tak není divu, že tu doslova na každém rohu najdete kostelík, kapli, křížky a boží muka. Takže nebylo žádným překvapením, že i v této obci jsem jeden krásný a opravený kostelík objevila……Kostel Panny Marie.

Vilémov měl být další zastávka. Ale protože mě na cestě nic neoslovilo…….krom čarodějnice……..jen jsem tímto městem projela. A raději se kochala krajinou. Ale neznamená to, že ve Vilémově nic není. Zajímavým fenoménem této oblasti jsou křížové cesty, no a tady se zrovna jedna, ze čtrnácti, nachází.

Údělem řidiče je, že když chce něco vyfotit, musí zastavit. Takže já byla jak blázen a neustále zastavovala, vyskakovala z auta a rychle fotila. 🙂 Třeba srnky, v poklidu se pasoucí nedaleko silnice.

Můj velký okruh po Šluknovsku jsem zakončila ve Velkém Šenově. První na co mě tady padlo oko, bylo sice trochu omšelé, ale nádherné stavení. Kvůli tomu, abych ho vyfotila, jsem trochu blokovala křižovatku………řidiči za mnou si nejspíš ťukali na čelo, se slovy…..no jó pražáci! 🙂

A další skvost tohoto města je Kostel sv. Bartoloměje ze 16. století.

Pochopitelně je toho ve Velkém Šenově k vidění daleko více. Např. památkově chráněný dům čp. 215, nebo další z Křížových cest.

Do velkých měst se mi kvůli nošení roušky nechtělo. A tak jsem Šluknov a Rumburk pro tentokrát vynechala. Alespoň budu mít záminku se do tohoto nádherného kraje vrátit. Na příště, ale naplánuji nějaký turistický ,,špacír”, abych si pořádně užila tady tu neskutečnou krajinu!

Domů jsem odjížděla plná dojmů a abych se přiznala, vůbec se mi odtud nechtělo. Myslím, že vidět fotku zámku Lipová na internetu, bylo tak nějak osudové! A někde ve skrytu duše doufám, že se opraveného zámku dožiji!

„Příroda nepotřebuje člověka, ale člověk přírodu ano.“

1.května 2020

Tak jsem si říkala,že by ten dnešní výlet měl být tak trochu stylový, když už je ten první máj. A protože je to svátek zamilovaných a v těch našich končinách ho máme spojený i s Karlem Hynkem Máchou, hledala jsem nějaké romantické místo, spojené s tímto básníkem.

Holany a Máchova vyhlídka byla tedy jasná volba. Navíc má tento kout naší vlasti i další devizu……..nikdy jsme tu nebyli. A tak je důvod k poznávání!

Už jenom když vyrazíte z Prahy projíždíte nejprve okolo zříceniny hradu Michalovice, která je velmi dobře viditelná z kruhového objezdu, když opouštíte Mladou Boleslav.

Zanedlouho potom uvidíte v dálce na kopci další hrad. My se dlouho nemohli shodnout co to vlastně je za hrad! 🙂 No pochopitelně, že Bezděz. Silnice vede velice blízko a hrad na kopci Velký Bezděz (603,5 m.n.m.) vypadá opravdu velmi majestátně. Vzpomněla jsem si, že jsem na Bezdězu byla tak někdy v roce 1988 a to tedy ani zdaleka nevypadal takhle krásně opraveně. Takže lidem, kteří se o něj starají moc tleskám!

Měla jsem naplánovanou tak cca 6 -7 km tůru v okolí Holan s několika zastávkami. První měla být již zmiňovaná Máchova vyhlídka. Zdeňkova navigace sice zase měla offroad náladu a provedla nás silničkami, kde by měli i motorky problém se vyhnout, jak byli úzké, ale vyhlídku nenašla. Nebo spíš takhle………. u ohrady plné kraviček, zahlásila: jste v cíli! 🙂

No tak nic, řekli jsme si, dojedeme do Holan a odtud se vydáme na špacír na zbylé zastávky a třeba na vyhlídku někde narazíme.

Auto jsme zanechali v Holanech na parkovišti u restaurace U Vokouna. První úsek cesty byl jen pro odvážné a otrlé………procházeli jsme totiž okolo hromady hnoje! 😦

Z vesnice se musí kus po asfaltový cestě, po modré turistické značce, než se dojde k rozcestníku, který nás nasměroval na další zastávku……..Tvrz Jiljov.

Tvrz Jiljov je romantická zřícenina letohrádku. Postavena byla v první polovině devatenáctého století jako součást krajinných úprav v okolí záhradeckého zámku. K tvrzy vede polní cesta zakončená lávkou přes potok, a lemovaná v tuto dobu rozkvetlými a krásně vonícími keři. Bohužel jsem nepřišla na to, co to je za keř. Tak kdyby jste někdo věděl, napište mi, budu ráda za info. Navíc to pod keři jen hučelo…….to včelky měli napilno!

Tvrz není nějak ohromující. Dá se po schodech vystoupat na vyhlídku, kde se ale přes bujnou vegetaci moc nerozhlédnete. A schody jsou dost vyšlapané a příkré. Mě se na schodech, s mojí závratí, dost třásli kolena. 🙂

Jinak místo bylo moc krásný a romantický. Jako bývalému trempovi, mi srdce zaplesalo, při pohledu na ohniště a příjemné zákoutí s lavičkou.

Vrátili jsme se zpět na modrou turisticky značenou cestu. V zahrádkách které jsme míjeli, jsme zaslechli páva. A tak jsme nahlíželi přes ploty. Bohužel páva jsme nezahlédli, ale vykouklo na nás jiné překvapení………..

Cesta k naší další zastávce, vedla příjemnou zalesněnou krajinou. Okolo vypuštěného bezejmenného rybníka plného pulců. Za zpěvu ptáčků, které jak jsem konstatovala, u nás na vsi neslyším.

Modrou turistickou značku kopíruje trasa pro cyklisty číslo…….a na ní…….past na cyklisty. 🙂

Barbořin kamenný most přes Bobří potok. Kdyby jsme nevěděli, že tady už někde musí být, asi bychom ho přešli bez povšimnutí. Na první pohled zklamání! Ovšem na ten druhý………

Most byl vybudován v roce 1836 a po stranách byli sochy sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého.

I když je most ve značně schátralém stavu, což je velká škoda, přesto má své kouzlo a neopakovatelnou atmosféru.

Kdyby jste pokračovali po modré turistické značce dál cca 1,5 km došli by jste do vesnice Zahrádky, kde je i stejnojmenný zámek se zámeckou zahradou a Valdštejnskou lipovou alejí. My se však na zámek nevydali, z důvodu uzavřených zámků, kvůli viru. Vraceli jsme se zpět, s rozhodnutím najít konečně tu Máchovu vyhlídku. A aby jsme se nevraceli stejnou cestou, uhnuli jsme ze značené turistické trasy.

Občas je fajn sejít z vyznačené cesty. Sice se prodíráte vysokou travou, vlezete někomu na pozemek, ale zase vidíte to co by jste jinak neviděli.

No a jak to dopadlo s Máchovou vyhlídkou? Našli jsme ji! Ale bohužel se k ní nedostali! Je totiž součástí zámku Vítkovec a přilehlé obory. A ten měl zavřeno!

Takže s prvomájovým polibkem pod rozkvetlým stromem na romantickém místě spojeném s Máchou jsem se mohla rozloučit……..musel mi stačit rozkvetlý strom u cesty. 🙂

Už několik dní se potýkám s nějakou chorobou, která se mě v žádném případě nechce pustit. A jak si tak ležím na gauči, piji horký čaj a polykám prášky, říkám si, že tohle je neskutečné plýtvání s časem.

Takže co s tím?

„Ten, kdo chce mít něco, co ještě nikdy neměl, bude také muset udělat něco, co ještě nikdy neudělal.”

Karavanem po Čechách
Květen 2019
Myslím si, že pořekadlo ,,všude dobře, doma nejlíp“, by se klidně mohlo vztahovat i na naší krásnou zemi. Jsme tady přeci doma! A těch nádherných a úžasných míst, které nám může nabídnou! Já jich pár objevila a ráda bych se s vámi o ně podělila.
První zastavení je v okrese Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj Město Vysoké Mýto. Tohle město, které založil Přemysl Otakar II. mě opravdu překvapilo. Centrum města je plné zeleně a historie. Náměstí o rozměrech 130×150 m a svou plochou 1,95 hektaru patří k největším náměstím v Čechách. Milovníci aut si přijdou na své v muzeu karosářství. Mimo jiné se zde dozvíte, že už v roce 1937 byl na pražském autosalonu představen první český weekendový vůz – karavan přívěs, z dílny Josefa Sodomky. A také si zde interaktivně budete moci složit auto svých snů! https://www.muzeumkarosarstvi.cz/

Na výborný a chutný oběd určitě zajděte do Amerického motorestu BBQ Smoke house, který se nachází kousek za městem směrem na Litomyšl. Na parkovišti se dá dobře zaparkovat i s obytným autem. https://www.bbq-smokehouse.cz/

Litomyšl – město a zámek. Na Smetanově náměstí je množství historických domů s úplně zachovaným podloubím po obou stranách. Většinou úzké domky mají každý jinou barvu a přesto společně působí velmi harmonicky. Nejstarší a nejhodnotnější dům je Dům u Rytířů. Má velmi zachovalou původní výzdobu fasády. Na náměstí můžete ještě obdivovat: starou radnici s věží z roku 1418, sochu Bedřicha Smetany, který se zde v Litomyšli roku 1824 narodil. Mariánský sloup z roku 1716.

Zámek Celý zámecký areál je od roku 1999 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Zámek i zahrada jsou opravdu nádherný! My si vybrali k prohlídce I. Prohlídkovou trasu – zámecké divadlo a reprezentační pokoje. Zámecké divadlo nás nadchlo a rozhodně stojí za prohlídku! https://regiony.rozhlas.cz/zamecke-divadlo-v-litomysli-z-18-stoleti-je-svetovou-raritou-i-diky-malovanym-7441301

Na zámeckém návrší můžete ještě obdivovat: Kostel Nalezení sv Kříže, Kostel Povýšení sv. Kříže ,expozice Regionálního muzea v Litomyšli, klášterní zahrady https://www.zamek-litomysl.cz/cs V Litomyšli jsme parkovali v příjezdové silnici k parkovišti Billy, kde se také parkuje, ale není zde žádné hodinové omezení. Obytným autem by se také dalo parkovat na Smetanově náměstí ( je tam dost místa), ale za parkovací poplatek.

Zámek Nové hrady. Zámek v roce 1997 koupila od restituentů rodina Kučerova. Je to krásná rokoková stavba s rozlehlým parkem. V parku se nacházejí: rozmanité typy zahrad – italská, francouzská, rosalium, zeleninová…přírodní bludiště, voliéra s papoušky (při naší návštěvě tam byl pouze jeden) obora s jeleny, stáje a výběh koní, křížová cesta. Jen prohlídka parku nám zabrala skoro dvě hodiny. http://www.nove-hrady.cz/ Docela velké placené parkoviště je hned u zámku. My se na něj už bohužel nevešli. Další neoficiální parkoviště je na kopci u kostela sv. Jakuba staršího. Je zdarma a využili jsme ho i k přespání tzv. na divoko.

Okres Svitavy, Pardubický kraj Město Polička. Nejvíce obdivu u mě vzbudil Kostel sv. Jakuba. I přes to, že byl z poloviny zakryt a restaurován, působil monumentálně. Ve světničce vysoké věže tohoto kostela se roku 1890 narodil hudební skladatel Bohuslav Martinů. Na Palackého náměstí se tyčí Morový sloup, který je svojí výškou 22,5 m nejvyšší v Čechách.Také městské hradby stojí za prohlídku. Mohutné kamenné hradby zpevněné 19 baštami, které v délce 1220 m obepínají celé historické jádro města.

Druhé zastavení okres Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Vodní nádrž Vír I. Je to přehradní nádrž s hrází o výšce 76,5 m na řece Svratce. Bohužel je nepřístupná k rekreaci a k rybolovu, protože je to zásobárna pitné vody pro Novoměstsko, Bystřicko, Žďársko a Brno. Určitě sjeďte po silnici pod přehradu. Budete ohromeni jak stavbou samotnou tak hlavně výškou stavby.

Vírský mlýnek. Ten bude bavit hlavně děti! Nachází se v obci Vír. Ukazatelé na mlýnek jsou viditelné při průjezdu obcí. Jde o malý mlýn na vodní pohon, který uvádí do pohybu figurky znázorňující různé děje. Mlýnek je funkční každý den od 10 do 19,30 hodin, a to každou půlhodinu.

Třetí zastavení okres Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Rozhledna Karasín. Nachází se kousek od vesnice Karasín v nadmořské výšce 704 m.n.m. Na úbočí vrchu Přední skála v Hornosvratské vrchovině. Nahoru vede 128 schodů. K rozhledně je možné dojet i obytným autem. Parkoviště je zde poměrně veliké a zdarma. http://www.karasin.cz/rozhledna-karasin/

Zřícenina hradu Zubštejn. Hrad leží nad vsí Pivonice v nadmořské výšce 682 m.n.m. Takže se připravte na pořádný výšlap do kopce! Ale stojí to zato! Hrad je volně přístupný a poměrně zachovalý. Nádherné jsou také výhledy do krajiny. V těsné blízkosti hradu je kamenný památník. Co mě nejvíce překvapilo a potěšilo je, že se po domluvě (jsou zde cedulky) dá u hradu stanovat a rozdělávat oheň. Pod hradem je nevelké parkoviště. Obytné auto na něm zaparkuje, ale jen pozadu, aby přesah auta mohl být v lese.

Obec Černvír – dřevěný most. Nejstarší dochovaný krytý dřevěný most na Moravě přes řeku Svratku. Pochází z roku 1718. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Veřejné dopravě sloužil do roku 1954. V těsné blízkosti je nyní vybudován nový, betonový most. Zaparkovat se dá hned u dřevěného mostu.

Hrad Pernštejn. V podhradí ve vsi Nedvědice je placené, velké parkoviště. K hradu se můžete nechat vyvézt buď ,,Mašinkou“ nebo dojít pěšky. Ovšem zase do kopce! My jsme si vybrali Prohlídkovou trasu Zkrácenou. Vystoupali jsme a zase sešli 178 schodů. Hrad je moc krásný a pokud budete někde poblíž určitě si jeho prohlídku nenechte ujít. https://www.hrad-pernstejn.eu/cs

Jsme spíše vyznavači spaní ,,na divoko“ a kempy využíváme jen tehdy, když potřebujeme vyprázdnit wc, vylít odpadní vodu a načerpat vodu pitnou. Z tohoto důvodu jsme při naší cestě navštívili jen jeden kemp – Camping Na kopci http://www.autocampnakopci.cz/ Nenechte se zmýlit jeho názvem, na kopci ho určitě nehledejte! Kemp je bývalý areál letního tábora Jitřenka a nyní ho vlastní (zřejmě manželé) holanďani. Nemluví úplně dobře česky, ale domluvit se s nimi dá celkem obstojně. Prostředí kempu je moc krásné a je patrné, že se majitelé snaží kemp zvelebit. Mají zde také mini zoo (poníka a kozičky) V létě určitě oceníte bazén. Pro kempaře a karavanisty zde mají vše potřebné. Jediné co jsme postrádali je výlevní místo odpadních nádrží pro obytná auta. Přečerpávat vodu do další nádoby, aby jste ji mohli vylít není opravdu nic moc.

Krajina je ve všech námi navštívených místech nádherná! Silničky se klikatí, stoupají a klesají (někde až dost) mezi krásnými lesy a loukami, o kterých jsem si myslela, že už neexistují.

Citát závěrem:,,Je lepší něco jednou vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění.“

Jeep expedice Rumunsko
červen – červenec 2019
Ať jste o Rumunsku slyšeli cokoliv negativního…………..všechno zapomeňte! Rumunsko už dávno není zemí žebrajících dětí a všudypřítomné bídy!
Projeli jsme ji letos v červnu (Jarda, Danča, Zdeněk a moje maličkost) v Jeepech od severu k jihu a řeknu vám, že je to země nádherná!

S milými a usměvavými lidmi, kteří se snaží udělat svou zemi pro turisty atraktivní. Tentokrát jsme většinou přespávali v kempech a jejich úroveň byla lepší než leckde u nás v Čechách. Většina lidí s kterými jsme přišli do styku mluvila anglicky, což pro mě bylo velké překvapení! Před cestou jsem přečetla o Rumunsku kde co a všude psali, že anglicky nikde nemluví a nebo jen velmi zřídka a málo. Takže v kempech, v restauracích, na pokladnách dokonce ve stáncích u cesty (prodávající sýr a místní klobásky, nebo med) se domluvíte……tedy za předpokladu, že i vy umíte anglicky! Musím říct, že lidé mi tu byli velmi sympatičtí! Nikde jsme se nesetkali s tím, že by nás někdo obtěžoval nebo nás napadal. Naopak se nám snažili pomoct. Auta jsme vlastně nikde moc o samotě nenechávali, přeci jen jsme v nich měli všechno, ale párkrát přeci jen zůstala osamocena (jednou dokonce ve velmi ošklivých garážích) a žádné vykradení nebo poškození se nekonalo! Psi k této zemi neodmyslitelně patří. Těch potulných je tu opravdu hodně, ale není třeba se jich bát. Většinou jsou plaší a bojí se. Jídlo si od nás z ruky vzali opravdu jen ti odvážní. Měli jsme co dělat, abychom si některé nevezli domů. Pastevečtí psi, to je jiná! Hlídají si svá stáda a mohou vás napadnout. Takže základní poučka zní: jakmile uvidíte jakékoliv stádo (většinou ovečky nebo kravky) vyhněte se jim, protože poblíž jsou psi a mohli by vám ublížit.

Co se týká Čechů tak jsme potkávali hlavně motorkáře a posádky Gumbalkánu. Mrzelo mě, že jsme třeba nepotkali jediného českého karavanistu! A tak jsem si dala za úkol, vás všechny tímto článkem zaujmout natolik, že o Rumunsku začnete přemýšlet jinak a dáte této krásné zemi šanci!
Jako pokaždé, když někam vyrážíme, potkají nás nepředvídatelné situace. A tak tomu bylo i tentokrát! Odjížděli jsme zrovna v den, kdy byli nejvyšší teploty a ukázalo se to jako chyba. Kamarádovi v Budapešti na křižovatce doslova explodoval chladič u Jeepa. Naštěstí šlo hned u křižovatky zaparkovat na chodníku a mohlo se řešit co dál. A tak jsme zcela neplánovaně objevili krásný kemp Camping Arena na okraji Budapešti. Kemp je otevřený celoročně a do centra je to pár minut tramvají nebo metrem. Po dni stráveném v kempu a nutných opravách jsme se zpožděním pokračovali v cestě. Samozřejmě původní itinerář padl hned na začátku a museli jsme ho přizpůsobit nastalé situaci!

První co nás v Rumunsku zaujalo, byli čápi. Jejich hnízda jsou doslova na každém sloupu. Dočetla jsem se, že čáp je ptákem přinášející všeobecné požehnání a štěstí. Tak tam toho štěstí mají obyvatelé opravdu hodně! 🙂

Dalším znamením, že jsme v Rumunsku, byla nepochopitelná změť drátů elektrického vedení. A to na každém sloupu! Říkala jsem si:,, tak tady si elektrikáři musí užívat! 🙂 🙂

A nakonec zvířata. Pro nás trochu nepředstavitelné, pro místní normální, když ráno pasáčci ženou svá stáda na pastvu po silnici. Zastavíte u krajnice a čekáte až okolo vás projdou ovečky, nebo prostředkem silnice kravky. Zvláštní a zároveň velmi romantická podívaná! Po silnicích jsme potkávali i spousty různých povozů, tažené většinou koňmi a vezoucí od sena počínaje až lidmi s hráběmi konče. Pasoucí se ovečky nebo kravky v těsné blízkosti silnic, bez uvázání a ohradníků, byla další zvláštnost této země.

Co se týká vesnic a měst jsou zde vidět velké kontrasty. Opravdu honosné a nové domy se zde střídají s chaloupkami, které už něco pamatují s komunistickými stavbami, které nejde přehlédnout. A těch kostelů…….Někde mají plechové střechy, vyleštěné tak, že vypadají jak stříbrné. Jinde kopule kostelů do zlata. Různých velikostí a barev. Zděné, dřevěné.

Ale ten nejkrásnější, který jsme viděli se nachází ve městě Sapanta na Veselém hřbitově. Je to pravoslavný kostel a je to hotová pastva pro oči. Stejně tak jako celý Veselý hřbitov. (Cimitirul Vesel) https://www.slideshare.net/wistariecz/rumunsko-veselyhrbitov-13202871 Takhle nějak bych si já představovala poslední spočinutí!

Ve městečku je ještě jeden kostel, který je celý ze dřeva a byl postaven zcela nedávno. Bohužel názvy kostelů jsem nikde nenašla.

Jsou zde také dvě poměrně velká parkoviště, restaurace, pochopitelně stánky s různým místním zbožím a hlavně bankomat. Ten je totiž tím nejlepším způsobem, jak přijít k jejich penězům – leu. Je dobré si u své banky zjistit poplatek za výběr v Rumunsku. Ta naše banka si účtovala 100,-Kč.
I tentokrát jsme hodně využívali knihu Offroad Guide Rumunsko. A to nejen pro jízdy terénem, ale i jako průvodce. V knize je spoustu zajímavých a užitečných rad a určitě ji pro cestu do Rumunska doporučuji! Za poplatek je také ke stažení zde: https://offroad-guide.com/kestazeni-rumunsko/
Hned první offroad vložku jsme si udělali nad městem Sapanta v horách při Ukrajinské hranici.

Ale to bychom ani nebyli my, aby se něco nedělo! Takže jsme se ztratili. A to jako dost brutálně! Jezdili jsme terénem, který snad už ani nemá stupeň obtížnosti.

Zrovna, když jsme zastavili u brodu a kluci spekulovali nad tím, jestli projet nebo ne, objevil se opravdu,,z čista jasna“ starý pán, zřejmě pasáček a posunky ukazoval, že tam tudy opravdu nééé! Auta bychom tam utopili po střechu! Vypadalo to jako by nám ho tam seslal Anděl strážný! Ukázal nám cestu a vypadalo to, že jsme z toho venku. Jenže zákon schválnosti zafungoval a o kus dál byl přes cestu spadlý strom! Takže všechno nanovo! A to už bylo okolo 22 hodiny! Zažili jste někdy v nějaké situaci pocit beznaděje? Já v této ano! A když už jsem začínala být mírně hysterická, kdy jezdíte ve tmě, hledáte cestu a místy ji i Jarda projížděl a tvořil, objeví se místo, které někde v podvědomí zůstalo a vy najednou víte….tady jsme už byli! Ten Anděl strážný s námi měl tedy fakt spoustu práce a trpělivosti! 🙂

Šťastně jsme se po půlnoci vrátili do městečka a v autech spali na parkovišti u nějakého penzionu! V tuhle chvíli jsme pochopili, proč nám náš kamarád, který už byl v Rumunsku několikrát, říkal, že si mapy tiskne. V horách pochopitelně není připojení k internetu a tak navigace jsou vám úplně k ničemu! Google maps fungovala akorát Jardovi, nám stávkovaly telefony. Waze totálně zklamal a to nejen v horách. Sigyc se občas chytil, ale také žádná sláva. Ještě jsme dostali doporučení na Navigátor, s kterým jsme neuměli pracovat a učili se to za pochodu. Takže do Rumunska doporučuji zajistit si několik navigací a naučit se s nimi pracovat!!! A nebo nejlepší asi fakt budou ty papírové mapy! 🙂

Ráno jsme všichni tak nějak fungovali na nouzový režim, takže dospat se a odpočinout si v kempu byl nejlepší nápad! Camping Noroc https://www.campingnoroc.com/ro/campingul-nostru/ První setkání s kempem v Rumunsku! A přivedl nás v úžas! Tohle jsme jako fakt nečekali! Krásný prostředí, moderní a čistý toalety, sprchy a také pračka k dispozici. Pro děti bazén a mini zoo. Dokonce tu byli připraveni i na karavanisty. Vylít chemické wc nebo odpadní vodu…žádný problém. Odpočinek v tomhle kempu jsme si opravdu užili.

Jenže jsme zase ztratili další den a tak itinerář už vzal za své úplně! A tak se improvizovalo! Což je možná někdy lepší.
Všichni jsme chtěli vidět Tajemný les, (Hoia Bacau) o kterém jsme četli děsivé články. https://enigmaplus.cz/tajemny-rumunsky-les-hoia-baciu- Takže jsme do lesa, který leží nedaleko města Kluž, jeli s obavami co nás tam čeká. Žádné story se, ale nekonalo. Krom toho, že se dalo autem vjet až do lesa, takže zas byla trochu offroad vložka, byl les prostě jen les. Žádné negativní energie jsem v něm necítila, ba právě naopak. Dokonce jsme zde našli krásné mraveniště a také pár hub. Troufám si tvrdit,že jsme v tom lese nebyli jediní kdo sbíral houby, protože parkoviště pod lesem bylo plné aut. Takže zprávy o tom, že ani místní sem nechodí, jsou dost lživé.

Ten den jsme ještě stihli navštívit Solné doly (Salina Turda) https://www.novinky.cz/cestovani/clanek/magicky-svet-pod-povrchem Ty se nedají jen tak popsat, to se prostě musí vidět! Výtahem nebo po schodišti se můžete dostat až úplně na dno dolu. 360 schodů. 20 pater. Je zde jezírko na kterém můžete plout na vypůjčených lodičkách. V hlavním velkém dómu si můžete zahrát stolní tenis, mini golf nebo se projet na ruském kole. A ač je tu hodně moc turistů, stojí tyhle doly za návštěvu.

Původně jsme se chtěli ubytovat v kempu Camp de oude Walnoot, který je asi 9 km od Salina Turda. Bohužel měli plně obsazeno, což byla velká škoda, protože byl moc krásný. Takže do tohoto kempu doporučuji raději rezervaci! A tak jsme hledali náhradní řešení. Volba padla na Camping Deni, který měl docela vysoké hodnocení. No zřejmě jsme moc nároční……Ani krásné prostředí nemohlo vykompenzovat nedostačující a nevyhovující toalety a sprchy. Tenhle kemp nás vůbec neuchvátil!

Město Brašov jsme spíš jen tak projeli, i když původně jsme se zde měli nechat vyvézt lanovkou na horu Tampa a v centru si prohlédnou Černý kostel (Biserica Neagra) s nejužší uličkou v Evropě(strada Sforii) Ale bohužel nás tlačil čas a tak jsme lanovku a nápis BRASOV na skále viděli jen z dálky. A tak nám muselo stačit, že jsme si v tomto městě užili kruhové objezdy! Které jsou hotové peklo.

Hrad Bran je opravdu moc krásný a rozhodně stojí za návštěvu. Je často spojován s hrabětem Drákulou. Ale je to jen legenda, která byla podporována i Ceausescovým režimem.

Ten opravdový hrad hraběte Drákuly stojí jinde…….a my k němu směřujeme! Ale než k němu dorazíme je potřeba někde na noc složit hlavu. Než jsme dojeli do dalšího kempu silnice se úžasně klikatila, stoupala a pak zase klesala, no a ta panoramata……..

Nejspíš proto se kemp, do kterého jsme dorazili, jmenoval Camping Panorama! Za mě nejkrásnější kemp! Dokázala bych tady hodiny sedět a koukat na tu uchvacující přírodu!

Navíc usínání za zvuku kravských zvonců, je prostě velká romantika.

A to ani nemluvím o tom, když ráno pod kempem hnali pasáčci stádo ovcí na pastvu! Výjezd do kempu je trochu víc do kopce, ale předpokládám, že i obytná auta to zvládnou v pohodě. Jen jsem tu nikde neviděla výlevky na odpadní vodu a chemické wc. Toalety a sprchy jsou krásný a čistý. Je zde k dispozici venkovní kuchyňka a lednice.

Konečně jsme k němu dorazili! Hrad Poenari …..ten praví a jediný hrad hraběte Drákuly. Dostat se k němu není jen tak ……musíte totiž zdolat 1480 schodů. Trénovala jsem na výstup už od jara a všichni jsme byli strašně moc natěšení. No ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno tak jak má! Hrad byl bohužel uzavřen! Zabydlela se tam medvědice s medvíďaty! Zklamání bylo veliké! Ale alespoň máme důvod se sem ještě někdy v budoucnu vrátit!!!

A tak jsme se vydali na další velké lákadlo Rumunska. Horská silnice Transfagarasan! Jeremy Clarkson z pořadu Top Gear o ní prohlásil, že je to nejkrásnější silnice na světě. A tím velkou měrou přispěl k propagaci téhle nádherný silnice. Takže motorek, aut a dokonce i karavanů (obytných aut) všech možných národností jsme tu potkávali hodně. Příjemnou součástí cesty se stalo mávání a hulákání ,,Ahoooooj“ pokaždé, když jsme se potkali s nějakými Čechy. Ať na motorkách nebo v autech.Po cestě jsme si ještě udělali malou offroad vložku okolo jezera Vidraru a pokochali se parádním vodopádem Cascada Capra.

Ve výšce okolo 2034 m.n.m. zastávka na povinné focení a pak už jen projet hodně špatně osvětleným tunelem a jsme tu!

Kdo má chuť může navštívit vodopád Cascada Balea, který jsme mi vynechali, protože ty davy turistů jsme opravdu nemuseli. Pohled z vrcholu na nejkrásnější silnici světa vám vezme dech. Je opravdu tak nádherná jak ji všichni popisují! Skvělé je, že zatím je tato silnice nezpoplatněna, takže pokud chcete můžete po ní jezdit jak dlouho se vám zlíbí. Cestu dolů jsme si užívali! Byla jsem neustále vykloněná z okénka auta a fotila jak o život.

Další kemp na naší expedici, který jsme navštívili byl Camping Salisteanca. Malý, útulný kemp kde myslely i na karavanisty. Čisté toalety a sprchy samozřejmostí. Už od začátku expedice jsme bojovali s naší matrací na které jsme spali ve stanu. Někde se udělala nějaká mikro dírka a každou noc ji Zdeněk musel dofukovat, protože jsme se pokaždé probudili na zemi. Naštěstí ji dofukoval fukadlem na baterky! Ale v tomto malém kempu, kde se v noci zvuk strašně rozléhal to znělo, jako když si v půl třetí ráno luxujeme ve stanu! 🙂

Ještě jedna horská silnice je v Rumunsku známá……nebo neznámá? Bývalý rumunský diktátor Nicolae Ceausesca na tuto silnici velmi žárlil a proto nechal vybudovat Transfagarasan. No holt si jako každý diktátor potřeboval dokázat svou velikost.Měla být ještě krásnější a lepší než …….Transalpina! Tu nechal postavit v roce 1935 král Karel II. Nejvýše položené místo 2145 m.n.m.  se nachází v horském průsmyku Urdele. Transalpina začíná v obci Ciocadia, vede přes město Novaci a končí ve městě Sebes. Po cestě jsme se ještě zastavili u jezera Lacul Oasa a pokochali se nádhernými lesy a krajinou okolo jezera. Jestliže jsem psala o Transfagarasan, že je nejkrásnější, tak za sebe to beru zpět!!! Transalpina je prostě top!!! Projet ji byla velká pecka! Klikatá silnice nahoru dolu, úžasná krajina a dech beroucí výhledy! Kluci měli zamotané ruce do volantu a brzdy dostávali pořádně zabrat!

I tady nesměla chybět offroad vložka. Výjezd na strmý kopec! Který se mi ale vůbec nelíbil! A jako bych tušila, že se něco bude dít, nechala jsem se vysadit. No a dobře jsem udělala. Zdeněk až na samém vrcholu ve zlomu ztratil trakci a zůstal stát ve vyjetých kolejích. Letělo mu hlavou sto a jedna myšlenka jak z toho ven a nepřevrátit se! Motorkáři, které jsme dole míjeli (Češi) měli vtipné poznámky typu …… a je v prdeli! Naštěstí ten můj chlap zachoval chladnou hlavu a dostal se z toho bez újmy. Ještě, že jsem s ním nejela…….můj hysterický křik by nejspíš slyšeli i motorkáři dole v údolí. 🙂

Z Transalpiny jsme nabrali směr Banát. S tím, že někde po cestě přespíme. V této části Rumunska je daleko méně kempů než na severu a tak jsme si říkali, že bychom se ve městě Targu Jiu ubytovali v nějakém hostelu nebo penzionu. Jenže smůla se nám lepila na paty! V tomto městě na jednom z kruhových objezdů do Jardy zezadu naboural nějaký namachrovaný blbeček v BMW. A hned na nás vyrukoval s tím, že za to můžeme my. Takže jsme skončili na policii. Jarda jim ukazoval záběry z palubní kamery, ale nebyli pro ně dostatečně přesvědčivé. Obhlíželi obě auta až nakonec naskákali do aut a odjeli. Říkali jsme si, tak to je skvělý, to tady skejsneme bůh ví jak dlouho. Vrátili se asi za 15 minut. Byli prohlédnout záběry z kamery a potvrdili Jardovu verzi. Chlápek dostal pokutu 120 euro a my mohli pokračovat dál. Poškození aut: BMW – kapota, maska, nárazník, světlo. JEEP – na první pohled nic. Na druhý pohled ohnutá výztuha pod nárazníkem….šli špatně zavírat zadní dveře. Byli jsme velmi příjemně překvapeni postupem policie. Nejen, že nevěřila místnímu, ale ještě byla ochotna vše si ověřit. Kéž by to takhle fungovalo všude a pokaždé!

Po tomto incidentu se nám v Targu Jiu vůbec nechtělo zůstávat a tak jsme se rozhodli, že budeme pokračovat dál. Co nejdál od tohoto města! Dojeli jsme až k Dunaji. Začalo se už smrákat a tak bylo potřeba najít místo na přespání. Několikrát jsme někam odbočili, v domnění, že tam bude to správné místo, ale než se to podařilo byla už poměrně tma.

První a poslední spaní na této expedici …na divoko! A první setkání s ,,divokou zvěří“! Místo pod lesem a u cesty nebylo na první pohled úplně ideální, ale spalo se nám dobře. Ráno nás probudilo projíždějící auto a hned na to sluníčko, které zasvítilo do stanů, takže v nich začínalo být pořádný vedro. Snídali jsme na cestě. 🙂  No komu se to poštěstí? 🙂 No a když už jsme se začali balit k odjezdu, tak se to stalo! V trávě to zašustilo a na cestě se objevilo…..,,divoké“ volně žijící zvíře……….želva! 🙂 Byli jsme z ní dost v šoku a mysleli jsme si, že ji tady někdo prostě zanechal. Už padali i návrhy, jak si ji dovést domů! Naštěstí jsme to neudělali! Teprve nedávno jsem totiž zjistila, že želva žlutohnědá, je tady doma a je chráněná úmluvou CITES – což je úmluva o mezinárodním obchodu a ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích roslin. Jinak také známá jako Washingtonská úmluva. Prostě delta Dunaje ukrývá takový krásný poklad, který jsme my, měli možnost spatřit!!!

Cesta do Banátu vede podél Dunaje, který je hranicí mezi Rumunskem a Srbskem. Takže navigace neustále vypadávala, protože chytala Srbský signál……pro nás tedy žádný signál!

Naštěstí jsme tak nějak tušili kudy jet…a ono se naštěstí není kde ztratit. Monumentální sochu vytesanou do skály – Decebalus Rex, jsme tedy nemohli minout a ani přehlédnout. Ač by se mohlo zdát, že socha je pěkně stará, není tomu tak. Skála je soukromým vlastnictvím jednoho rumunského podnikatele, který v roce 1993 skálu koupil a poté ji nechal kameníky a sochaři přetvořit v tuhle úchvatnou podívanou. Dokončena byla v roce 2004. Socha je vysoká 43 metrů a široká skoro 32 metrů….takže opravdu žádný drobeček! Její velikost a krása nám doslova vyrazili dech!

Od sochy Decebaluse do Svaté Heleny je to ještě pěkný kus cesty. Silnice celou dobu kopíruje tok Dunaje a tak je na co koukat. Nejen na krásné přírodní scenérie, ale také na lidi kempující v karavanech, ve stanech a v různých přístřešcích podél řeky a hnedka u silnice. Někteří rybařili, jiní jen tak odpočívali. Prostě taková idylka začínajícího léta.

V malém městečku Coronini, které vypadá tak trochu jako přímořské letovisko, jsme se konečně začali vzdalovat od Dunaje, abychom zanedlouho vjeli do Svaté Heleny (Sfanta Elena). Měla jsem o této české vesnici hodně načteno a tak jsem byla plna očekávání! Ano, opravdu se tu všude mluví česky! Ano, opravdu je tu plno motorkářů, plno jezdců na čtyřkolkách a jiných turistů.

My tu ještě navíc potkávali posádky Gumbálkánu.

A ano, místní krámek s hospůdkou dohromady je opravdu takový, jaký jsem si představovala. Jako by jste se přenesli v čase do nějakého vesnického krámku tady u nás v Čechách, tak 60.-70. letech. (snad si to někdo z Vás pamatuje)

Navíc majitel krámku se jmenuje stejně jako já za svobodna. Takže hledání společných kořenů bylo jasným cílem! Ty se bohužel nepotvrdili, ale ani nevyvrátili! Takže kdo ví!??? Každopádně pan majitel je velký sympaťák a šprýmař……..takže nějakou podobnost bych tam určitě viděla! (-:

Na zahrádce u hospůdky jsme si dali pivo, chvíli poseděli, poklábosili s ostatními turisty a prohlédli si nejznámější budovy vesnice. (škola, kostely…)

Tlačil nás čas…..po bouračce jsme se domluvili, že Banát bohužel jen tak projedeme a raději zamíříme k domovu. Jarda se bál, aby auto nebylo poškozeno ještě víc než bylo patrné a my to chápali a akceptovali. Offroad a vůbec celý Banát si holt necháme zase na jindy!
http://www.banat.cz/ Podpořit obyvatele Banátu, v českých vesnicích, můžete tím, že se k nim přijedete podívat, ubytujete se u nich a nakoupíte jejich produkty.

Oběd jsme si dali na parkovišti u Lidlu v městě Moldova Veche. Kde jsme měli milou společnost v podobě roztomilých potulných psů.No a pak už jsme nabrali směr Maďarsko.

Temešvárem jsme jen projeli a v páteční odpolední špičce to vypadalo jako u nás. Samé kolony!

Hranice s Maďarskem jsme přejeli pár kilometrů před Segedínem a tím se nadobro rozloučili s touhle nádhernou zemí.
Na přenocování v Maďarsku jsem vybrala kemp nedaleko dálnice, bychom si co nejméně zajeli. Už název nás měl varovat…..!Camping Chy–Kara Farm. Takže všude plno zvířátek. Což nám pochopitelně nevadilo. Horší to bylo, když nám majitelka ukazovala zázemí kempu. Suché WC a sprcha venkovní. Danča poznamenala: ha ha jako vtip dobrý a teď nám ukáže ty normální sprchy? Bohužel se tak nestalo! Ale protože nejsme žádná ořezávátka v kempu jsme zůstali a nakonec i sprchu použili. Ale jinak to byl kemp moc krásný, a pokud by jste hledali nevšední a hodně přírodní kemp, můžu ho jen doporučit.

Poslední údaje k expedici: Najeli jsme cca 3300 km.
Nafotila jsem 1489 fotek – z toho asi 30 ve formátu, který jsem chtěla. Takže zbytek se musel sáhodlouze přeformátovávat. No holt kdo umí………! Fotila jsem všechno a všechny. Až jsem dostala zákaz fotit při jídle a při spaní! (-:

Ochutnali jsme i rumunská jídla. Luxusní fazolovou polévku. Mititei (mici) – což jsou grilované válečky z mletého masa, takové čevabčiči.

Mamaliga – kukuřičná kaše. Tu jsme jednou měli s omáčkou, která připomínala naše kuře na paprice.

Podruhé jsem si ji dala posypanou brynzou a zakysanou smetanou. To byla velká dobrota! No a pochopitelně piva. Ty ochutnával hlavně Zdeněk!
A co říct závěrem? Rumunsko nás bavilo!!!!!! Má turistům rozhodně co nabídnout! No a protože jsme toho spoustu z téhle nádherný země ještě neviděli, určitě se sem míníme vrátit!

Jeep expedice Bosna a Černá hora – 2.část

srpen 2018

VALÍME TO ZPĚT!!!
Jen 26 hodin nám stačilo na to abychom připravili druhého Jeepa, zminimalizovali všechny věci a vyrazili zas směr Bosna (BiH).

Týnka s Honzou a Jarda a Dančou měli skvělý nocleh na farmě mezi kravičkami a se zvonečky.
Tom zůstal u moře v Černé hoře.
My vstávali ve 2,15 hodin abychom už ve 4,20 odjížděli. Plán, že vyjedeme ještě dřív, nevyšel!
Cesta ubíhala dobře, jen asi od 70 km dálnice D1 lilo jako z konve!
A přestalo až v Maďarsku někde u odbočky na Balaton.
Byli jsme po všech těch peripetiích a nedostatku spánku už na hranicích se Slovenskem úplně gumový a nepomohla ani snídaně v trávě ( no spíš oběd) s pořádným kafem!

Po takovém časovém maratonu jsme pochopitelně až do BiH nebyli schopni dojet.
Proto jsme se rozhodli, že nemá cenu to nějak hrotit. Kemp Suza Baranje nedaleko Osijeka byla ta nejlepší volba. Krásný malý kemp, který nás doslova uchvátil svou čistotou sociálek a také tím, že v otevřené velké lednici si můžete vzít na co máte zrovna chuť ( pivo, limo, víno..) a peníze hodit do připravené kasičky.
A ten klid! Byli jsme tu totiž sami!

Už po cestě se ozvala naše Jeep banda, že další Jeep má technické problémy! Jarda řešil tekoucí vodní pumpu!
Bohužel se závadu nepodařilo odstranit a Jarda s Dančou se rozhodli pro cestu zpět do Čech.
Dokud je jejich Jeep ještě pojízdný!
No a Tomáš se rozhodl, že pojede s nimi.
Nějak nám ta expedice nebyla souzená, nebo co a bohužel jsme se v té sestavě jako na úplném začátku už nesešli.
Nicméně my jsme byli už tady a hodlali jsme si ten zbytek užít!
V noci mě v kempu vzbudili divné zvuky!
V první chvíli jsem si myslela, že nám někdo vykrádá auto! Srdce se mi rozbušilo, že jsem myslela, že budu mít infarkt!
Naštěstí se ukázalo, že do prázdného kempu přijeli další cestovatelé s karavanem!
Asi okolo 1 hodiny se přes nás přehnala bouřka a tak jsme ráno balili stan mokrý!
Jen co jsme vjeli do Bosny tak začalo lejt a lilo skoro až do Sarajeva!

S Honzou a Týnkou jsme se sešli v městečku Jablanica, které se nachází na řece Neretvě u jezera Jablanica.

První co bylo, že jsme zapadli do jedné krásné restaurace a pořádně si nacpali břicha, ochutnali Bosenskou kávu a povyprávěli si zážitky uplynulých dnů. A že jich bylo! Teprve potom jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím.

V roce 1943 zde v Jablanici skupinka partyzánů pod vedením Josipa Broze Tita zvítězila v bitvě na Neretvě. Pozůstatkem antifašistického odboje je železniční most, který byl partyzány vyhozen do povětří. A který tu spolu s vlakem zůstal jako připomínka této významné události.

Nedaleko se nachází válečné muzeum, které jsme také navštívili. V muzeu nás doslova překvapila expozice místního typického obydlí ze 70 let minulého století. Asi to beru jako holka z města…….ale ten rozdíl mezi Československým obydlím té doby a obydlím zde, byl tedy propastný.

Ten den jsme ještě stihli navštívit Mostar. Kdo jezdíte do Chorvatska jistě víte, že je to oblíbené místo výletu z chorvatského pobřeží.
I my jsme zde v roce 2010 byli.

Tentokrát nás tu však čekal šok. Tolik lidí jsme nečekali.
Místní pochopitelně chtějí na turistech vydělat a tak za parkování chtějí nehorázné sumy. Stará část města okolo legendárního mostu je samý krámek s cetkami a po samotném mostě se nedá projít. Tolik je tam tlačících se lidí. Omladina se snaží přivydělat si skákánim z mostu a také krádežemi. Nebýt mé pozornosti Týnce by vykradli batoh, který měla na zádech.
Nás osobně Mostar vůbec nezaujal. Ani teď, ani tehdy a to tam bylo podstatně méně lidí.
Samozřejmě staré město v okolí mostu je krásné, ale zbytek města je šedivý, rozbitý a nehezký.

Další zastávka Vodopády Kravica
Nacházejí se na ponorné řece Trebižat nedaleko Mostaru.
Jsou 120 m široké a 27 m vysoké.
My tam bohužel dorazili až večer a nestihli si prohlédnou všechno. Ale to co jsme viděli byla úchvatná podívaná.
A tak alespoň máme důvod se sem vrátit.

A protože zase začalo pršet říkali jsme si, že u moře bude líp!
Přejezd hor za deště a v noci, musím říct, že nic moc!
K moři do Chorvatska jsme dojeli okolo 23 hodiny.
A pršelo!
Rychle jsme postavili stany a bouřka se přihnala vzápětí!
Když jsem usínala říkala jsem si: Ty tam nahoře, MĚ NENASEREŠ!!!

Zřejmě ten nahoře zjistil, že se jen tak nenechám vyvést z míry a tak ráno krásně svítilo sluníčko!
U moře bylo krásně a koupačka byla jasná volba. Měli jsme pak sice trochu kalup, protože pokud jsme nechtěli platit další den ubytování museli jsme kemp opustit do 12 hodin.

A to kluci ještě startovali Honzovo auto přes kabely. Protože Honza večer zapomněl vypnout napájení lednice.

Chtěli jsme se najíst u pobřeží, ale klukům se to tam zdálo nějaké drahé a tak jsme vyjeli na další cestu, s tím, že se najíme někde cestou. Což jak se ukázalo byl blbý nápad.
Měli jsme namířeno zpět do Bosny.
Honzova navigace zase měla offroad náladu a protáhla nás místními silničkami vedoucími přes tři pohoří!
A to byla pecka!
Ty výhledy!

A nejvyšší vrchol pohoří Biokovo Sveti Jure nám celou dobu dělal společnost!
Přechod přes hranice byl tentokrát úplně v pohodě. Na chorvatské straně nechtěli vidět nic a na bosenské nám popřáli šťastnou cestu a celník na nás i spiklenecky mrkal!
Bylo už pozdě odpoledne když jsme hledali v městečku Posušje restauraci.
Jen mraky kaváren, ale restauraci jsme nebyli schopni najít!
Nakonec Týnka zastavila nějaké místní ženy a bylo vyhráno!
Velmi ochotně nám poradili!
Takže oběd byl už vlastně večeře, s ochutnávkou místních specialit. Restauraci Antik pizzeria můžeme doporučit!

A pak už nás čekalo Jezero Blidinje. K jezeru se dá dojet dvěma způsoby. Buď normálně po silnici a nebo po kamenité cestě mezi horami. My si pochopitelně vybrali tu kamenitou. V jednom údolí byla farma a okolo po kopcích bylo stovky oveček. Taková romantická idylka.
Vrcholky některých kopců byli schovány pod těžkými šedivými mraky.

K jezeru jsme dojeli okolo 18,30 a hrozně foukalo, takže spaní u jezera nepřicházelo v úvahu!
Naštěstí Honza byl připraven a věděl kde zakempit! Kousek nad jezerem je taková malá osada s pár domky a u toho kostelík. A u kostelíku lesík. Když vstoupíte mezi stromy objevíte travnatou mítinku, kde vůbec nefouká a ve stanech se tu dá báječně nocovat.
Závětří v lesíku bylo úžasné!
Byla sice trochu zima cca 12 stupňů, ale i přes to jsme konečně večer trochu poseděli, 
popili a popovídali!

Ráno průzkum jezera Blidinje! Jezero samo o sobě je nádherné a dá se v něm i koupat.
Jen počítejte s tím, že je sakra studené.
Je to největší ledovcové jezero v BiH, ležící v pohoří Cvrsnica.
Nad jezerem se tyčí nejvyšší hora tohoto pohoří Pločno (2228 m.n.m.)
Kam jsme měli namířeno i my.

U jezera pořád hrozně foukalo a tak jsme jen nafotili pár fotek a vydali se na nejvíc ,,hustou“ cestu.
Výjezd na vrchol Pločno.
Prý obtížnost SG 4, ale my bychom řekli, že rozhodně vyšší!
Cesta samí kámen, šnečí rychlost a posádky v autech při každé nerovnosti nadskakovali na svých sedadlech.
Focení za jízdy nepřicházelo v úvahu.
Ale přesto jsme si to náramně užívali!
Ta krajina a výhledy byli parádní.

Tedy až na Týnku!
Ono brát těhotnou přítelkyni do takového terénu, je prostě hazard!
Takže vrchol jsme nezdolali! Skončili jsme v 1886 m.n.m.
Cestou dolů jsme hodně zastavovali, fotili a některé úseky jsme šli s Týnkou i pěšky.
A kochali se tou krásou!

Potkali jsme zde české motorkáře, kteří také chtěli zdolat vrchol.
Prohodili jsme s nimi pár slov a popřáli si vzájemně šťastnou cestu.
Doufáme, že byli úspěšnější a vrchol zdolali!

Každopádně offroadu jsme si užili až až a Wrangler všechno zvládal v pohodě!
A za sebe musím říct, že jízda tímhle autem je úplně jiný level! Pozitivní!
Oběd na doplnění energie byl potřeba!
Byli jsme tak vyklepaní a unavení, že se Zdeňkovi na benzínce klepali ruce!
Hned u Jezera Blidinje je krásná a jediná restaurace Hajducke Vrleti Blidinje
a za příjemné ceny jsme si zde pochutnali na místních specialitách.

No a hlavně tu byla wifi……
Samozřejmě, že jsme si koupili hned na začátku expedice v Bosně simku s daty,
ale byla jen na 7 dní.
Takže když jsme se vrátili zpět do Bosny už nefungovala.
Kluci ji sice v Jablanici nějak znova aktivovali……jenže fungovala jen do té doby než jsme z města odjeli.
Takže jsme se pak v každé restauraci přihlašovali na jejich wifi a rychle dopisovali a
odesílali příspěvky na facebook.

Další zastávka byl hřbitov z roku 1334 – Nekropola Dugo Polje, který se rozkládá
na ploše 90×36 m a skládá se ze 150 náhrobků.
Ty jsou vytesány z vápence a vyzdobeny různými motivy.

A abychom nehledali místo na přespání za tmy, vydali jsme se na další cestu.
Chtěli jsme se co nejvíc přiblížit k městečku Mlinišťa.
Cestou jsme se zastavili u nějakého památníku padlím Chorvatům.

Potřebovala jsem tam jít na wc, ale do nedalekého lesíku se mi moc nechtělo.
Tak jsem si ulevila skryta za auto. No a když jsme pak sjeli na silnici pod památník byli všude cedulky pozor miny!

Takže když jsme pak hledali kde zakempíme,byla jsem mírně řečeno hysterická a za žádnou cenu jsem nechtěla kempit na nějaké pláni a nebo v lese!
Naštěstí jsme našli krásné místo.
Vjeli jsme nějakému místnímu zemědělci na posekanou louku, kde miny nehrozili.

V noci byla zima a ráno hodně rosy!
Snídali jsme na sluníčku, abychom se zahřáli!

Naše první cesta vedla do vesničky Mlinišťa, kde měl být Titův vlak!
Mysleli jsme si, že to bude vlak zakonzervovaný, krásný, opečovávaný!
To co jsme našli nás hooodně překvapilo!
Jak jsem zjistila, byl to partyzánský vlak, ve kterém jezdil i Tito.
Kdybychom chtěli vidět jeho vlak z dob prezidentování, Plavi voz – Modrý vlak
museli bychom jinam. To je totiž ten krásný a opečovávaný kus historie.
Tento partyzánský zřejmě nikoho nezajímá, tedy krom turistů, a tak tu vesele rezivý a
zarůstá vegetací.

Další cesta vedla okolo závrtů, vytvořených krasovou činností, k jezeru Šator!
Tady jsme moc jsme litovali, že nemáme dron…..to by byli fotky.

Cesta byla šotolinová a dlouhá!
Ale stálo to za to!

Šatorské jezero je schované pod nejvyšším vrcholem horského masivu Šator a je nádherné!
Krásná čistá voda a tyčící se hory nad nim!
Prostě wauuuu!!!!!
Jezero je ledovcového původu a leží v nadmořské výšce 1488 m.n.m.

U jezera byla relativně nová budova, hotel s restaurací. Bohužel zavřená!
A tak jsme alespoň na dveřích hotelu zanechali naši stopu, mezi ostatními cestovateli!
Naši nálepku!

Po obědě v městě Drvar jsme pokračovali do Národního parku Una.

Naštěstí po silnici!
Protože už jsme zas byli pěkně ,,naklepaný”
Cestou jsme přijeli k rozbořenému mostu na kterém byl postavený další most.
A ten tedy ve mě vůbec nebudil důvěru!
Odmítla jsem přes něj jet, s tím, že ho přejdu!
Ale když kluci chtěli natočit na tom šíleném mostě video a přejížděli ho sem tam, nechala jsem se přemluvit a most v autě přejela!

A abychom nekempili za tmy hledali jsme kde bychom přespali.
Honza nejdříve objevil moc hezké místo, u turistického odpočívadla. Okolo skály a říčka Una!
Jenže to bylo hned u cesty a navíc skoro žádná travnatá plocha. Samí kámen!
Takže se odhlasovalo, že je to tam sice moc krásný, ale spát zde nebudeme!
Tak jsme se podél říčky alespoň prošli!
A našli jsme další šílenej most!
Honza říkal, že po něm normálně jezdí offroadáci, ale já se na něj bála i jen šlápnout!

Nakonec jsme na přespání našli báječný kemp – Camping Lav u městečka Kulen Vakuf.
Za báječnou cenu 10 euro za 2 osoby, stan a auto / noc.

Tentokrát jsme se probudili do mlhy!
Ale zase bylo docela teplo!
Stany jsme stejně zase balili mokrý!
Než jsme vyrazili na další cestu, prošli jsme se po kempu, protože se nám moc líbil!

Jízda Národním parkem Una k vodopádům Štrbački Buk byla pohodová! Stánek s místními dobrotami, bylo milé zpestření!

A hned za stánkem jsme narazili na stavení z českou vlajkou, o kterém nám říkali motorkáři, které jsme potkali při sjezdu z vrcholu Pločno.
Žije tam místňák, který má rád Čechy!
A taky jak jsme projížděli okolo, pán i se svou paní mávali jak o život!

Vodopády Štrbačky Buk jsou nádherný! Pokud budete v BiH rozhodně je nesmíte vynechat. Nacházejí se na řece Uně, na hranici mezi Chorvatskem a BiH.
Přijeli jsme vcelku brzy, takže tam skoro nikdo nebyl!
Což bylo super!
Vyhnuli jsme se tlačenicím s turisty!

Od vodopádů jsme měli namířeno přes město Bihać dále do Chorvatska a pomalu se začít přibližovat k domovu!

Ve městě Ripač v muslimské restauraci Solenica jsme si dali oběd.
Čevapi a plieskavicu!
Po kolikátý už?
No halt národní jídlo!

Při průjezdu Bihaćem jsme narazili na další cestovatele ze Slovenska, se kterými se Honza s Týnkou znali. Martin, Zuzka a jejich synek. https://www.facebook.com/bronconamiestohotela/
Moc sympatičtí lidé!

Jeli s námi na další naší zastávku, což už bylo v Chorvatsku, letiště Željava!
V dobách Jugoslávie vojenské letiště, které za války v roce 1992 poškodili výbušninami.
Dnes nefunkční, zarostlé a zaminované!
Přistávací plochy už podléhají přírodě! Hned u bran letiště, které občas kontrolují policisté, je velké letadlo DC- 47B Dakota,které už je značně poničené a rozebrané od nenechavců. Jeli jsme se ještě podívat na podzemní hangáry v hoře Gola Pleševica. Svého času to bylo velmi moderní vojenské letiště, jehož vybudování stálo 4 miliardy. https://www.valka.cz/Bihac-Zeljava-letiste-a-Gola-Pljesevica-t84464

Po prohlídce letiště, Zuzka s Martinem nabrali směr Bosna a my zamířili k domovu. Cestou jsme projížděli městem Karlovac a kluci tam zahlédli ze silnice Památník války s tanky, stíhačkou a další vojenskou technikou.
Takže bylo jasné, že i tam zastavíme!

Týnka hledala přes Airbnb ubytování v Záhřebu, ale bohužel se nezadařilo, a tak jsme se dohodli, že bude hledat ubytování po trase k domovu. Klidně až k Balatonu! No a to nakonec klaplo! Na ubytování jsme dorazili hodně pozdě v noci!
Dost unavení!
Ale ani to kluky neodradilo dát si ,,veselé kalíšky”.
No alespoň se jim lépe usínalo.
Ubytování v baráčku nebylo žádný luxus (zažili jsme už o mooooc lepší), ale na přespání to stačilo.
Jak poznamenala Týnka, hlavně že teď nebudeme rozbalovat stan.

Poslední den. Spalo se nám dobře.
I navzdory červotoči, který se celou noc pilně činil. My ho v našem pokoji neslyšeli, ale Honza kvůli němu celou noc nespal!
Zahrádka byla zarostlá, ale mě přišla romantická!
A snídaně…….jak ta tam chutnala!

Na cestě domů jsme se ještě zastavili u Balatonu.
Užít si zřejmě poslední koupání tohoto léta.

No a pak už cesta domů!
Zase jsme hledali benzínku s LPG.
V Maďarsku jich je žalostně málo!
V městečku Nyùl jsme narazili na úžasnou restauraci Platán.
Okolí i samotná restaurace měla skvělou atmosféru!
A to jídlo! Maďaři prostě umí!

Najetím na dálnici už cesta ubíhala rychle! S Týnkou jsme si v autech zřídili spisovatelský koutek…..psali jsme a dopisovali příspěvky. Nikde nebyli žádné kolony ani nějaký kolaps, takže domů jsme dorazili okolo 20 hodiny.

Závěrem ještě moje postřehy z cesty!
Věkové rozpětí v naší expedici byl 19 – 50 let.
(můžete hádat kdo byl nejmladší a kdo nejstarší)
Vypadalo to, jak když děti a vnoučata vyvezou babičku s dědou na výlet!
Ale i přes to musím říct, že jsme si sedli!
Tak jako tady jsem se už nenasmála několik let!
Zdeněk s Tomášem si ve vtípkách nahrávali a když se do toho vložil Jarda nebo Honza stálo to za to!
A když jen tak mimochodem něco prohodila jinak mlčící Danča, všechny nás svou hláškou rozsekala!
Říká se, že smích prodlužuje život – tak já jsem si ho za ty společné čtyři dny prodloužila nejmíň o dalších 50 let!!!
Musím říct, že se mi tahle země dostala pod kůži!
Ač země převážně muslimská, (V celostátním měřítku je muslimů (Bosňáků) asi 45%, pravoslavných křesťanů (tj. Srbů) asi 35%, katolíků (tj. Chorvatů) asi 15%.) cítila jsem se v ní dobře!
Lidé k nám byli přátelští, a když jsme potřebovali, snažili se pomoct!
Dočetla jsem se, že Sarajevo je z 80% muslimské.
Proto taková spousta mešit a minaretů! A zahalených žen!
A jediné co bylo v tomto městě (ale i jinde v Bosně) obtěžující, byly právě v 5 hodin ráno vyřvávající minarety s modlitbou!
Holt jiný kraj, jiný ……!
Je tedy víc než pravděpodobné, že lidé s kterými jsme se v Sarajevu setkali byli muslimové!
A byli to lidé jako my, vydělávající si na živobytí, se svými starostmi i radostmi!
Ne nechci tady nějak zabředat do jakékoliv debaty o náboženství!
Chci jen říct, že všechno je o lidech! A jakékoliv náboženství ve fanatické formě je špatně! Ještě k Sarajevu – před cestou jsme byli upozorněni, že se zde hodně krade a je tedy nežádoucí nechávat auta někde bez dozoru!
Honza tedy vybíral ubytování přes Airbnb, aby toto co nejvíce eliminoval!
První ubytování, naplánované ještě v Čechách, bylo v diplomatické čtvrti. Kamery, hlídky policie!
Ale druhé ubytování, neplánované, bylo hodně blízko centra a v sousedství různá individua!
Navíc naše nepojízdné auto stálo, naložené věcmi, tři dny na ulici!
A přesto žádné z aut nebylo vykradeno nebo nějak poškozeno!
Možná štěstí!
Ale spíš bych se přikláněla k tomu, že se zde krade stejně jako jinde ve světě!?
V Bosně je stále zaminováno 1091 km2. ️
(Chorvatsko 596 km2)
Na stránkách ministerstva zahraničí jsem se dočetla toto:
Odminována jsou města a obývané části BiH, avšak horská turistika nese značné riziko, neboť ne všechny zaminované oblasti jsou řádně označeny. Návštěvníci by se při cestování měli držet asfaltových silnic a viditelně užívaných cest. Já osobně jsem z min měla velký respekt!
Dávat si na expediční trička mapy zemí, která ještě před nedávnem spolu válčila, nebyl dobrý nápad!
V Bosně nám nikdo nic neříkal, ale Černohorci s tím měli problém!

Před cestou bych typovala, že adepty na to kdo pojede domů na odtahovce, (kluci prominou) bude Honza s Tomášem!
Neboť ladili svá auta do poslední chvíle!
A myslím, že nikoho ani ve snu nenapadlo, že auta servisovaná a opečovávaná to prostě nedají!
Takže Honzovu Jeepu velké uznání!
Jako jediný dal celou expedici!
Ale abych se přiznala, vidím to teď i trochu jinak – my jsme tam v té Černé hoře prostě být neměli!
A také jsme prostě měli zkusit Wranglera!
Už nechtěl být jen tím víkendovým autem pro pobavení v Milovicích!
Je to sice pořád to nepohodlné auto, které skáče jako koza, bez klimatizace a s ručním řazením, ale jízdu v něm jsme si prostě užívali.
Bylo to takový punkový!
A tak se stal právoplatným a plnohodnotným členem naší automobilový rodiny!
Co se týká Commandera příčinou toho všeho byla destrukce ventilového sedla! Domů se nám vrátil až 30.11.2018…..tak dlouho trvaly opravy.
Rozhodně doporučuji sjednat si cestovní pojištění s připojištěním asistence v případě dopravní nehody nebo poruchy vozidla!
My měli od Kooperativy s odtahem do 3000 km a opravdu se to vyplatilo!
Jen odtah zpět do Čech by stál min. 60000,-Kč.
Takže blahořečíme Honzovi, který s tímto nápadem přišel!
Je také dobré si před cestou (kamkoliv) zjistit, kdy mají státní svátky!
Nás zaskočili dva dny muslimských svátků, kdy měli otevřeno jen benzínky a sem tam nějaký malý krámek (majitel zřejmě nebyl muslim).
V Bosně se určitě hodí jak navigace, tak normální mapa.
My mapu neměli a tak jsme někdy měli zbytečně dlouhé přejezdy.
Na navigaci se špatně odhaduje celkový pohled na to kde se zrovna nacházíte!
Byli jsme sice za velké mastňáky, ale přenosné chemické WC ve sprchovacím stanu, jsme si nemohli vynachválit.
Při kempování nadivoko to byla velká mazárna!

Ubytování přes Airbnb bylo zase super!
Pak bych tady ještě vyzdvihla:
Hotel Delminium v Sarajevu, kde jsme čekali na odtahovku.Pracují v něm úžasní lidé, kteří nám svou ochotou a přístupem velmi zpříjemnili pobyt.

Myslím, že se expedice docela vydařila!
Na to, že byla naše první!
Přes všechny peripetie, jsme si to náramně užili!
Příroda je nádherná a to jsme toho spoustu neviděli!!!
Tahle země má turistům rozhodně co nabídnou!

Na konec ještě jednou poděkování všem, kdo nám pomohli nebo nabízeli pomoc, když nám umřelo auto! A také velké dík patří všem co jste nás sledovali, fandili nám a podpořili nás! Fakt si toho moc vážíme!

Video z naší cesty.

Dejte ODEBÍRAT a už vám žádné naše video neunikne.

Jeep expedice Bosna a Černá Hora

Srpen 2018

Turisty opomíjená a přitom tak krásná!
Země mešit, minaretů, rozbořených domů z války a min. Ale také nádherných hor, jezer a vodopádů. To všechno je Bosna a Hercegovina. A ještě mnohem víc.
My jsme měli tu možnost ji poznat v létě 2018 na naší letní Jeep expedici. Cestovalo nás sedm osob (Honza, Týnka, Jarda, Danča, Tomáš, Zdeněk a moje maličkost) a čtyři auta.

První co vás v této zemi udiví je důkladná kontrola na hranicích a následně velmi zřetelné pozůstatky nedávné války (březen 1992 – listopad 1995).Postřílené, rozstřílené a zarostlé rozbořené domy vás budou provázet všude. Dokonce i ve velkých městech jako je Sarajevo.

Další zvláštností, kterou budete potkávat, dokonce i v těch nejzapadlejších vesničkách jsou mešity s minarety.

Svolávání k modlitbě probíhá 5x za den a určitě to nepřeslechnete! Poslední věcí, která asi turistům nejvíce nahání hrůzu jsou miny. Nedivím se, sama jsem se bála a při hledání místa k přespání na ,,divoko“, jsem terorizovala všechny přítomné, větou:

,,Tady se mi to nelíbí, tady jsou určitě miny, tady spát nebudu! Obezřetnost a zdravý selský rozum jsou v tomto případě opravdu na místě! Poučka tedy zní: Nescházet nikde s cest, vyhýbat se lesům a místa na přespání hledat taková, kde je evidentně vidět, že už tu před vámi někdo byl. (pastviny, pokosené louky, pole)
Náš ,,velitel expedice” Honza, sestavoval plán cesty tak, abychom si užili nějaký ten offroad (když už jedeme těmi Jeepy) a zároveň abychom toho viděli co nejvíce. Velkým pomocníkem mu byla kniha Bosenské šotoliny od Offroad guide, která je bohužel v současné době beznadějně vyprodána. https://offroad-guide.com Autor ale na své fb stránce slibuje dotisk s aktualizacemi. Místo knihy, ale mohu doporučit apku s online navigací.

Co nás v Bosně uchvátilo (ono pak těch míst bylo víc) bylo údolí s řekou Krivaja. Tohle místo je snem každého kempaře. Nádherná divoká řeka ( dočetla jsem se, že se na ní v letních měsících provozuje rafting) obklopená zalesněnými kopci. Když jsme projížděli údolím, než jsme se vydali do kopců k městečku Vareš, jen jsme v němém úžasu pozorovali tu krásu.

Ve Vareši jsme se chtěli podívat na opuštěné nádraží a doly. Ale vzhledem k tomu, že jsme sem dorazili za tmy, zklamaně jsme museli uznat, že prohlídka nepřichází v úvahu. Náplastí nám byla jiná podívaná. Na silnici R444 kousek před Vareší  jeskyně, kterou procházela silnice. Tunel Ponikve. Sotva jsme do něj vjeli už se ve vysílačkách ozývalo: ,,vidíte tu krásu? Otáčíme!“ Takže jsme dojeli na konec tunelu, tam se otočili a dali si to ještě jednou. A i když v tunelu nebylo moc místa k zastavení, zastavit jsme prostě museli! Foťáky v mobilu sice nechtěli moc pobrat osvětlení, ale přesto všichni fotili jak vzteklý! 🙂

Noc jsme strávili v Sarajevu ve velvyslanecké čtvrti, v pronajatém bytě přes Airbnb. Honza se dočetl, že se v Sarajevu hodně krade a tak hledal místo, kde by i naše auta byla relativně v bezpečí. Velvyslanecká čtvrť s desítkami kamer se jevila jako dobrá volba.

Prohlídka Sarajeva byla samozřejmostí! Do centra jsme se svezli tramvají, kde nás překvapil velký počet zahalených žen. Až později jsme se dozvěděli, že Sarajevo je z 80% muslimské. Ve městě jsme si prohlédli: Baščaršijské náměstí (Baščaršija) je centrální náměstí s Sebiljem, což je dřevěné kašna od českého architekta Alexandra Vítka a teče v ní pitná voda. Na náměstí je starý bazar z osmanských dob, který je hlavním turistickým lákadlem města, kde se nachází celá řada obchodů, řemeslných dílen, restaurací a kaváren.

Katedrálu srdce Ježíšova – známá také pod názvem Sarajevská katedrála.

Latinský most – nejvýznamnější památka města. Je zobrazen na znaku a vlajce města. V roce 1914 byl na konci tohoto mostu spáchám atentát na Františka Ferdinanda d´Este. Všichni určitě znáte:,, sedm kulí jako v Sarajevu“. Galerii – kde právě probíhala výstava ,, The siege of Sarajevo“ (Obléhání Sarajeva) Což byl opravdu zážitek! Tolik bolesti a beznaděje! Vzpamatovávali jsme se z toho celý zbytek dne! Války by prostě neměli být!!!

Ze Sarajeva jsme se vydali do nedalekého pohoří Igman, kde se v roce 1984 konali 14.zimní Olympijské hry. Je to cca 30 minut jízdy autem. Co jsme našli nám ale vyrazilo dech! Hotel Igman v kterém kdysi bydlely sportovci, nejdříve nahlodal zub času a zbytek dokonala válka. V době své největší slávy v něm bylo ubytováno přes 500 sportovců. Dnes je z něj ruina, ve které si místní omladina hraje na vojáky a střílí po sobě kuličkami. (airsoft). V podobném stavu jsou i skokanské můstky (které jsme navštívili) a bobová dráha. Pokud tato místa budete chtít navštívit, tak by to mělo být s největší opatrností, protože Bosenští Srbové rozmístili v kopcích kolem olympijských sportovišť tisíce min a dodnes se na některá místa nesmí vůbec vstoupit. Oblasti kde by se miny mohli vyskytovat jsou zřetelně označené červenými cedulemi s nápisem PAZI MINE (pozor miny) a týmy pyrotechniků se speciálně vycvičenými psy tyto oblasti postupně odminovávají.

Na konec dne nás čekalo pohoří Bjelašnica se stejnojmenným nejvyšším vrcholem (2067m.n.m) a na ten jsme se vydali. Pohořím k vrcholu vede silnice, která je úřady schválená jako ,,oficiální“, ale jet po ní osobním autem je holý nesmysl. Je samé kamení! Pokud tedy nemáte nějaké offroad auto tak výjezd na vrchol nedoporučuji. I když místní se toho tady nebojí a svými starými Golfy a Audinami tyto ,,oficiální silnice“ plné kamení a štěrku normálně projíždí!

Z vrcholu Bjelašnice jsou úžasný výhledy, který se vám nesmazatelně vrejou do paměti! Nocovali jsme ,,na divoko“ asi 5 km pod vrcholem v nadmořské výšce 1588 m.n.m. A noční obloha……to máte pocit, že už jste ve vesmíru!

Druhý den ráno, jsme nenastartovali auto. Už večer po dojetí na místo nocování se mu nechtělo, ale říkali jsme si, že to bude nějaká prkotika. No nebyla!

Ještě, že měl Honza ten dobrý nápad, pojistit odtah auta. V Kooperativě, kde jsme měli pojistku sjednanou, byli milý a vstřícní a hned začali shánět někoho kdo nás na odtahovce sveze z hor. Trvalo to sice dlouho(až do odpoledne), ale nakonec po x telefonátech dorazila ze Sarajeva odtahovka. Ačkoliv jsme několikrát hlásili jakou hmotnost má naše auto, přijel malý Renault Master. Zřejmě žádnou větší odtahovku, která by byla ochotná dojet pro nás do hor,( i když po ,,oficiální cestě“) nenašli. Pán lamentoval a rozhazoval rukama hned jak dojel a to se pak ještě zhoršilo, když mu naše těžké auto při natahování na odtahovku zlomilo nájezdy. Cesta z hor zpět do Sarajeva do autorizovaného servisu Jeep byla pro odtahové auto na hranici únosnosti. Vypadalo to, že se pod tíhou našeho auta každou chvíli rozpadne. Ale nějakým zázrakem jsme dojeli! Cestou jsme se ještě zastavovali nechat svařit zlomené nájezdy, které se ale stejně zase při skládání auta v servisu zlomili! Pán už přestal lamentovat a jen odevzdaně koukal! Tak jsme trochu zariskovali a za ochotu nabídli řidiči láhev Becherovky! V muslimské zemi je alkohol velký prohřešek, ale pán buď nebyl muslim a nebo to nějak nehrotil, protože nabízenou láhev přijal.

O autorizovaném servisu Jeep v Sarajevu snad ani psát nebudu. Je to stejné jako u nás v Čechách! Musíte mít prostě štěstí a natrefit na člověka, který tomu rozumí! Což se tady nestalo!
Narychlo jsme se ubytovali zase v Sarajevu v nádherném bytě přes Airbnb. (Už jsem o něm psala v souvislosti s minaretem, který nás ráno v 5 hodin probudil svým svoláváním k modlitbě.) Článek o Airbnb.

Večer jsme strávili vymýšlením jak pokračovat dál. Moc jsme se u toho nasmáli, protože jeden absurdnější návrh střídal druhý, a některé už byli i ve fázi uskutečnění!

,,Ráno je moudřejší večera“ a tak i my jsme dospěli k rozhodnutí. Zůstáváme v hotelu poblíž auta a čekáme na odtahovku, která pro nás jede z Čech. Ostatní budou pokračovat v započaté expedici.

Zatím co si Jeep banda užívala v Černé hoře, nám v hlavě hlodal jeden z těch mnoha absurdních nápadů.

A už při cestě domů na odtahovce bylo nad míru jasné, že se vrátíme zpět!

Jeep expedice Bosna a Černá hora – druhá část

Video z naší cesty.

Dejte ODEBÍRAT a už vám žádné naše video neunikne.